Soumrak svědomí nad továrními komíny
recenze
Fabrika (2014)
/ gwineth
Když se mi loni díky čtenářské výzvě dostala do ruky Fabrika, netušila jsem, nakolik mě nakonec v myšlenkách tahle útlá, nesmyslná kniha zaměstná. Fabrika vznikla jako kniha doprovázející výstavu o historii Brna jakožto textilní velmoci. Přesto se stala literárním počinem, který si vysloužil jednak vlastní existenci a jednak i pěkné hodnocení na Databázi. Musím říct, že mě to hodnocení hodně překvapilo, za mě je to jedna z nejslabších knih, jaké jsem kdy četla.
Jenže mi stále bliká nové a nové upozornění na další a další hodnocení a ta jsou natolik pozitivní, že nepřestávám žasnout. Kladu si otázku, zda tak kladné ocenění této knihy nevypovídá víc než o ní samotné cosi o naší době a ochotě dívat se jen tam, kde slunce svítí.
Kniha se skládá ze tří vzájemně se proplétajících částí: jedna popisuje přípravu výstavy a těžkosti, které ji provázely. Druhá se věnuje osudům lidí, kteří „moravský Manchester“ tvořili. Poslední je tvořena „strohými“ fakty o jednotlivých osobnostech, firmách, poměrech dané doby atd. Tato část se mi líbila zdaleka nejvíc a myslím, že byla jediná opravdu přínosná, ačkoli napsaná tak drobným písmem. Zbytek ve mně vyvolává značné rozpaky.
Kniha nás má provést historii moravského Manchesteru. Aby to bylo záživnější, má se nám stát průvodcem nějaký lidský příběh – příběh rodu Offermanů. Ti patřili mezi textilnickou elitu a současně, jak uvádí autorka, jako jediní byli její součásti od počátku až do konce.
Co se této „lidské“ části týče, velmi mi vadilo, že se stručně nastíněné fiktivní epizody ze života vybraného rodu Offermanů objeví, tak říkajíc, jen pro to, aby zmizely. V momentě, kdy text vzbudil můj zájem, přesunuli jsme se dál, k někomu novému. Autorka se snažila nastínit historii rodu Offermanů od konce 18. století do konce druhé světové války, resp. odsunu Němců. To je obrovský časový rámec, takže je otázka, zda vůbec bylo možné v tak útlé knize sepsat cokoli, co by vlastně mělo hlavu a patu.
Kateřina Tučková to neměla snadné, nebylo moc z čeho vycházet, ale tím víc mi vlastně unikl smysl tohoto řazení textu, kdy se v podstatě objevil nový Offerman, měl nějaký dialog, monolog, něco si o něm někdo pomyslel a další pán na holení. Působilo to na mě dojmem, jako by někdo vystříhal stránky z dlouhého románu a naházel je za sebe.
Víc než forma mi nicméně vadil asi způsob, jakým autorka přistupuje k jakémusi zhodnocení té doby. Zejména v otázce zaměstnanců textilek se mi její vztah k nim jeví jako velmi neujasněný a tato neujasněnost prostupuje celkové vyznění jejich pozice. Na jedné straně líčí jejich bídu způsobem, který musel v mnoha čtenářích vyvolat až zděšení, na druhé straně není moc zřejmé, co si o jejich situaci vlastně myslí. Místy to vyznívá, jako by si dělníci za svou bídu mohli vlastně sami. Neříkám, že by měl autor dávat svoje mínění nutně najevo, ale tady se pohybujeme v jakési podivné šedé zóně, která ve mně budila dojem, že Tučková především nemá na tuto dobu žádný vlastní názor.
Psát o tak bouřlivém období, jakým „dlouhé“ 19. století nepochybně bylo, není vůbec lehké. Tučková si ukousla velké sousto a mně se zdá, že se jím trochu zadusila. Její snaha vylíčit bídu dělníků byla jistě upřímná, ale působí křečovitě a citově vyděračsky. Například jsem příliš nepochopila scénu, ve které mistr skopal chlapce, jemuž stroj utrhl ruku a tento umíral. Nehody tohoto druhu byly na pracovištích stejně samozřejmé jako necitlivost vůči dělníkům, kteří v nepředstavitelných podmínkách dřeli na nekonečných šichtách, a kteří si ještě museli z vlastní kapsy zaplatit za světlo, teplo i nástroje, které k práci nezbytně potřebovali. Takovéto výstřelky nelidskosti však ani v oněch pohnutých časech nebyly zdaleka tak časté a zdá se mi tristní, že nám například autorka nesdělila, zda si konkrétní nehodu vymyslela, nebo o ní četla zprávu. Navíc celkové morální hodnocení mi vyznělo tak, že za situaci vlastně mohou ostatní zaměstnanci a předáci a to je trochu nefér.
Autorka se pohybuje mezi vnitřními monology různých postav a vlastními úvahami často poněkud nepřehledně, takže není úplně patrné, kdo si o dané věci vlastně myslí co. Ono by to snad ani tak nevadilo, kdyby to prostě byla nějaká experimentální próza. Každopádně se to ke knize se vzdělávacím záměrem dvakrát nehodí.
Celkem by mě například zajímalo, jaký měla autorka názor na postavu (předpokládám fiktivního?) demonstranta Jana. Dozvěděli jsme se o něm vcelku jen to, že jeho otec patřil mezi ty, kterým se vedlo dobře, přesto byl (jak to bylo běžné) prakticky pořád v práci a syn ho vůbec nevídal. Jaká byla Janova motivace přidat se ke stávkujícím nicméně není jasné. Z kontextu mi vyznělo, že to bylo otci natruc, aby ho naštval. Jan byl prý člověk, který uměl jen „plivat jed“, jak se někdo (není jasné kdo vlastně) vyjádřil o jeho odhodlání stávkovat. Toto si o něm autorka myslí? Vždyť demonstroval za lepší pracovní podmínky. Tedy za to, aby nebylo nadále možné, aby nějaký stroj zabil nebo zmrzačil dítě. To jí vadí? Tehdy demonstrovat skutečně nebylo totéž, co dnes. Demonstrant riskoval kulku, vězení a v každém případě smrt hladem, protože aktivní stávkující už znovu nikdo nikdy nezaměstnal. Text jako by naznačoval, že si Jan ubodání v temném koutu ulice celkem zasloužil. To je autorčin názor? Myslím, že by morální soud měla vyjádřit buď jasně, nebo vůbec.
Stejně tak zvláštní byla i břitká a neupřímná úvaha kteréhosi z Offermanů nad tím, zda by dělníkům neměl poskytovat trochu lepší (čti důstojné) pracovní podmínky. Offerman to uzavírá s tím, že toho přece dělá dost a vlastně trochu víc než ostatní… Ta úvaha byla velmi autentická svou omezeností a v zásadě by se mi líbila. Offerman snadno uchlácholil oprávněné výčitky svědomí, že by měl zlepšit katastrofální podmínky, v nichž dospělí i děti pracovali v jeho továrnách. Nemohla jsem se ale ubránit dojmu, že stejně snadno se tou úvahou nechala uchlácholit sama autorka.
Zdá se mi, že tak nějak přesměrovala vinu spíš na předáky, popř. na to, že to byla „taková hrozná doba“. Ale za to, jaká ta doba byla, měli odpovědnost konkrétní lidé, stejně jako zcela konkrétní lidé byli zodpovědní za holocaust. Offermanovi byli plně zodpovědní za to, že jejich dělníci v továrnách umírali, že v nich umírali sirotci vyčerpáním, hladem a nemocemi, jak to ostatně autorka popsala. Přesto se mi zdá, že by měla problém otevřeně nazvat chování Offermanových, kteří to vědomě dopouštěli, jako nemorální.
Bez ohledu na to, že to tak dělali v jejich době skoro úplně všichni, to zkrátka nebylo správné. Právě tak, jako není správné dnes, že si všichni kupujeme výrobky, o nichž bezpečně víme, že jsou vyráběny v podmínkách podobných nebo zcela totožných s těmi, jaké panovaly kdysi i u nás. Děláme to všichni, protože žít pouze „fair“ není ve finančních možnostech drtivé většiny z nás. Myslím, že máme ale přinejmenším morální povinnost o tom mluvit a psát a dávat alespoň občas nějak najevo, že to není v pořádku. Máme povinnost vytvářet tlak na ty, kteří mají možnost a tedy i povinnost tyto strašlivé pracovní podmínky změnit. Není to tak zcela nereálné a bojkot palmového oleje ukázal, že i facebook se dá příležitostně využít k něčemu smysluplnému.
Kateřina Tučková získala po hodinách a měsících strávených v archivech k Offermanům pochopitelnou sympatii. A já nemám v úmyslu je popisovat jako psychopaty. Opravdu byli v mnohém i oběťmi své doby. Ostatně sama nevím, zda bych se na jejich místě chovala lépe. Byla to nicméně právě tato otevřeně projevovaná sympatie, která mi nakonec knihu slabé formy a nesourodého obsahu vlastně úplně zprotivila.
Jsem si vědoma toho, že jsem k této knížce poněkud nespravedlivá, ale nemůžu si pomoct, je to totiž právě nespravedlnost, co mě v ní tolik popouzí. V závěru připojila Kateřina Tučková svou korespondenci s hřbitovní správou. Marně hledala hrob Offermanů, a když zjistila, jaký jej potkal osud, rozladilo ji to. Stejně jako všichni, museli i tito „staří mrtví“ ustoupit „mladým mrtvým“, jak psal v jedné povídce Kundera. Zkrátka když za hrob už nikdo neplatil, bylo místo nabídnuto pro nové nebožtíky. Tučkové to přišlo jako „neuctivý fakt“, se kterým chtěla „něco udělat“. Nebylo co.
Bylo jí snad líto, že nemohla položit květinu na hrob lidem, s nimiž strávila tolik času, a když koneckonců toho pro Brno tolik udělali – postavili parky, domy… V tomto směru mi prostě přišlo poněkud nespravedlivé, že nehledala hromadný hrob oněch sirotků, o kterých v knize jinak píše s takovým dojetím. Byla to totiž jejich krev, za kterou se ty parky stavěly. Každý strom, každá fontána, každé domovní průčelí jsou náhrobním kamenem bezejmenných lidiček, které osud okradl o dětství, zdraví a nakonec i o život. Byli nicméně lidé, kteří měli možnost ho přinejmenším trochu zlepšit. Jmenovali se Offermanovi.
Nakonec však osud těchto bezejmenných zástupů změnil zástup sám. Dělníci sami sobě (a nakonec i nám, kteří žijeme dnes) vystávkovali právo na dovolenou, důchod, nemocenskou, lékařskou péči, zákaz práce dětí a jiné samozřejmosti našeho života. Vybojovali ho rozbitými stroji, občanskou neposlušností, časem stráveným ve vězení za to, že napsali článek nebo báseň, vybojovali ho smrtí hladem vlastních dětí i vlastní smrtí němou kulkou na nějaké demonstraci. Nakonec se ze strachu z revolucí a stávek politické špičky rozhodly vydat příslušné zákony. A to i přes protesty všech možných továrníků. To už se ale v knize, bohužel, nepíše.
Zato jsem se několikrát dočetla, za co všechno Offermanovým „vděčíme“. To se mi zdá poněkud přehnané. Z četby jsem měla dojem, jako by daný rod stavěl parky nebo domy z čistě nezištných důvodů. To říká i Andrej Babiš o Čapím hnízdě a je otázka, jestli by to autorka věřila jemu. I tehdy měli bohatí tendenci dělat pro chudé právě to, na čem na nich vydělali a často i velmi nepatřičně. Služba veřejnosti nicméně tehdy měla poněkud jiný charakter a ve společnosti, kde aristokracie stále ještě hrála svou roli, patřily stavby manifestující moc, k počinům stejně strategickým, jako sňatek s chudou šlechtičnou. Nebyla to ani tak otázka toho, zda tyto věci dělat chtěli, spíše se jim nemohli vyhnout, jestli měli zájem zůstat součástí „klubu“ vysokých hráčů. Součástí „lepší společnosti“, která tvořila zákony sama sobě na míru. Být tam, to nebyla charita. To byla strategie. Myslím, že historička by měla zdůraznit spíše tuto stránku věci. Zejména proto, že to čtenáři nemusí být samo od sebe jasné.
Nijak zvlášť mě nenadchly ani vstupy o pořádání výstavy, které se nicméně jiným čtenářům velmi líbily. To je otázka vkusu, jsem si vědoma toho, že všem se zavděčit nedá a mě to holt nesedlo.
Nicméně mám k této pasáži jednu podstatnou výtku. Organizátoři toužili dát Offermanovým, kteří měli návštěvníky výstavou provázet, tváře. Jenže nebyl k nalezení žádný portrét. Nakonec se po dlouhém hledání ozvala přes inzerát nějaká stará paní. Prý má doma zrovna tři obrazy asi tak z té doby a třeba by mohly být k užitku. Byly. A tak paní neváhala obrazy, které prý kdysi koupil její otec na nějakém bleším trhu, pro výstavu darovat. Jenže kde k nim vůbec ten dávno zesnulý pán přišel?
Autoři se pustili na tenký led spekulací: nebyl snad onen pán jedním z těch, kteří po násilném odsunu Němců (a tedy i zbylých Offermanů) přišli do opuštěného domu rabovat? Svou ničím nepodloženou úvahu Tučková v knize otiskla a vyznívá takřka jako fakt. Nikoho nenapadlo se starého pána zastat – pokud by dorazil do domu, v němž se jistě muselo stále nalézat dost cenností, opravdu by si odnesl právě tři obrovské portréty cizích lidí? Obrazy zjevně pochybné umělecké hodnoty? Možná. Anebo je možná opravdu koupil za pár šupů na bleším trhu, jak uvedla jeho dcera. Protože, jak by historici měli vědět, takové bleší trhy se skutečně konaly a podobné neužitečnosti se na nich hluboko pod cenou skutečně koupit daly.
Stará paní tak může dožít poslední dny svého důchodu s vědomím, že její upřímná touha někomu pomoct byla vzápětí „odměněna“ pošpiněním jména jejího otce. Protože nepochybuji, že ji tuhle šťastnou zprávu ochotně zvěstovala spousta dobrých duší. Jestli byl nebožtík táta ve skutečnosti dobrák, nebo zloděj, se už nedozvíme. Zato jsme se dozvěděli zcela přesně, jak autoři výstavy rozlišují mezi fakty a spekulacemi. Nijak.
Fabrika je kniha, která je z mého pohledu bez formy i bez obsahu. Mluví o době plné nespravedlnosti, ale dělá z ní závěry jen o málo spravedlivější. Kniha, která možná někoho trochu poučí nebo vzdělá, ale nic nového opravdu nepřinese, a nejspíš ani přinášet nechce. Je to škoda. Neříkám, že z toho mělo zrovna být dílo podávající zdrcující kritiku této či dokonce naší vlastní doby. Ale vymáčknout jen slzu a žádné poučení, to mi skutečně přijde zoufale málo.
Fabrika
Kateřina Tučková
Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru. Moravský Manchester, tak se říkávalo Brnu v dobách jeho největší slávy. Látky ze zdejších textilek zaplavovaly doslova celý svět a bouřlivý průmyslový rozmach v 19. století pro... více