Syndrom odumřelé duše

recenze

Syndrom odumřelé duše je název souboru jedenácti krátkých detektivních povídek.

Roman Cílek je vždy zárukou dobrého detektivního čtení, ať už se jedná o literaturu faktu či detektivní povídky. Od tohoto autora jsem zatím četla jen dvě knihy, a to Olga Hepnarová: Zabíjela, protože neuměla žít a Letopisy zločinu. S oběma jsem byla spokojená, takže když se mi naskytla možnost přečíst si další autorovu knihu, neváhala jsem.

To jsem však ještě netušila, že se jedná o povídky. Zjistila jsem to až po přečtení tří "kapitol". Z anotace není vůbec zřejmé, že se jedná právě o povídky, což považuji za menší nedostatek. V očekávání jednoho detektivního příběhu jsem jich dostala hned jedenáct. Přiznám se, že mě to zpočátku malinko zklamalo, ale ve výsledku jsem spokojená. Povídky jsou tak akorát krátké a čtivé. Přečtené jsem je měla za jediný den, neboť od knihy nešlo jen tak odejít. Jelikož tento literární žánr nevyhledávám, tak jsem byla upřímně zvědavá, jaký zločin mě čeká v další povídce. Myslím si, že díky této knize jsem povídkám přišla více na chuť a určitě se jim bránit v budoucnu nebudu.

Jak už je tedy na úvod zmíněno, kniha obsahuje celkem jedenáct detektivních povídek, z nichž jedna dala název celé knize.

Obecně bych tyto povídky rozdělila do dvou pomyslných skupin, a to na povídky, v nichž se objevuje klasické policejní vyšetřování s detektivy v hlavní roli, kteří zločin vyšetřují standardními postupy - ohledání mrtvoly, výslech svědků apod., kdy samozřejmě není možné jít více do hloubky. Tady bych zařadila např. povídky Z ruky do úst nebo Smrt muže s koňskou hlavou, ačkoliv minimálně ve dvou povídkách sehrála k dopadení vraha náhoda. Druhá skupina je zaměřena na detektivní příběhy popisující osudy lidí, kteří se sami stávají součástí zločinu. Do této skupiny můžeme zařadit hned první povídku s názvem Pěší pochod očistcem.

Povídky jsou různorodé, stejně tak i zločiny a jejich pachatelé. Povídky se nijak neprolínají, každá z nich je samostatnou detektivní povídkou. Styl vypravování je jednoduchý a rozuzlení většiny povídek je překvapivé. A samozřejmě nechybí ani zápletka. Jelikož se jedná o krátké detektivní příběhy, nikdy nemohou dosáhnout kvalit detektivního příběhu o 300 stranách. Přesto jsem si jejich čtení užila, byť byly některé povedené více jiné méně. Nejvíce jsem se pobavila u povídky s názvem Maminka z dovozu.

Bohužel bych měla ke knize jednu výtku, a sice, že se v ní vyskytuje celkem dost překlepů. Jedna povídka jich je doslova plná, což trošku kazí celkový dojem.

Na závěr chci uvést, že se jedná o oddechové čtení, které doporučuji všem, kteří nemají čas na klasickou detektivku. Ne každý má rád povídky, ale tyto považuji za příjemné, oddechové, nenáročné a vhodné na zkrácení delších chvil. Jejich výhodou je, že po ukončení jedné povídky nejste nucení bezprostředně začít číst následující, ale knihu můžete kdykoliv odložit. Jsou pro svůj rozsah proto vhodné i pro příležitostné čtenáře. A pokud je edice Původní česká detektivka od nakladatelství MOBA vaše oblíbená, jistě nesmí chybět ve vaší knihovně. Jedná se totiž již o její 249. svazek.

Psycholožka Judita Svárová je poslána k předběžnému výslechu muže podezřelého z bezohledné vraždy se sexuálním podtextem. Protože právě dokončila posudek mladého vraha, který týral a zabíjel náhodně vybrané ženy, do nového případu... více

Komentáře (0)