Templář sem, templář tam

recenze

Soumrak templářů jsem si nevybrala pro sebe. Já sama prostě moc nemusím historické romány. Asi mám vrozenou antipatii k období středověku – špína, nemoci, hrozné, temné období. Zkrátka nemám středověk ráda, proto je to u mě s historickými romány nahnuté. Ne ale se Soumrakem templářů.

Jak jsem psala výš, knihu jsem nevybrala pro sebe – to maminka je můj přesný opak a do středověku je zapálená jak mistr Jan Hus v Kostnici. Jednoduše, chtěla jsem jí udělat radost. Ovšem než jsem jí knihu stačila dát, nahlédla jsem na první stránky. Prostě jsem musela, to už je takový reflex. Jenže co se nestalo, místo abych knihu po pár řádcích znuděně odložila, otáčela jsem listy jak zběsilá a nevěděla o světě. Tomu se, prosím, říká ironie osudu.

Píše se rok 1144 a Saracéni získávají zpět svá města, o která je kdysi připravili křesťané. Boje jsou kruté, nelítostné – no něco takového si asi nikdo z nás ani nedovede představit. Musela to být hrozná doba k životu a já vím moc dobře, proč se mi nelíbí. A právě v tomto období krutých bojů na scénu přichází mladý templářský rytíř Vilém a jeho služebník a společník turkopol Pathros.

Mladý rytíř potom, co se vrátí z jedné ohavné bitvy je stižen nemilými vidinami. Všude samý ďábel – a kdo by se mu po tom utrpení divil? Vilém tedy hledá útočiště v chrámu – špatná volba. Tamní kněží jsou ihned přesvědčení, že je mladík posedlý ďáblem – nechť započne vymítání. Inu, rytíř by nejspíš křesťanské rejdy nepřežil, nebýt obětavého a znalého Pathrose. Ten svého pána zachránil jen díky zdravému rozumu a svým rozsáhlým znalostem všemožných léčivých bylin.

A tak se stává, že se Vilém po třech letech vydává zpět domů – s sebou si veze svého věrného přítele Pathrose. Ovšem místo oslav na uvítanou, mladíka čeká studená sprcha. Vilémův otec byl zabit a pro jeho nezřízený život byl zbaven práva na nalezení klidu. Ani ho chudáka nepohřbili – ne, pověsili ho s rakví na jabloň. Jenže to nestačí, Vilém posléze zjišťuje, že jeho bratr, nový hrabě, je krutým vládcem a své poddaná pouze utiskuje a vykořisťuje. Nechtějte znát výši daní a lehkost, s jakou nový hrabě odsuzoval lidi k smrti. Třetí krutou ránou je pro Viléma fat, že kvůli otcově hanbě je mladému templáři zakázáno vrátit se zpět do Svaté země a bojovat ve jménu božím.

Ovšem příběh má i druhou rovinu, kde se odehrává jedna vražda a zrada za druhou. Proč? Pro jednu cetku – bohatě zdobený kříž, který údajně obsahuje i kus dřeva z jednoho docela jiného kříže. Tato posvátná relikvie byla ukradena z Edessy, města obléhaného Saracény a Vilém je přesvědčený, že on je ten jediný, kdo může Svatý kříž najít a tak znovu očisti jméno svého rodu.

Nevěřila bych, jak může být taková kniha napínavá a čtivá. Ovšem svůj podíl – nebojím se říct ten hlavní – na tom má skvělý autorův styl a nevšední úhel pohledu. Zatímco se všichni honí za velkými křížovými výpravami, tady se dozvídáme něco víc o templářích jako lidech. Možná to je důvod, proč mě kniha nepřestala bavit. Autor nehledá nic velkolepého, prostě nám přibližuje tehdejší dobu, její hodnoty a samotný obyčejný život. Mě to bavilo a jsem ráda, že výjimka potvrzuje pravidlo.

Román zavádí čtenáře do vzrušujícího období středověkých křížových výprav. O Vánocích roku 1144 bylo dobyto město Edessa, centrum prvního křižáckého státu. Přitom se do muslimských rukou dostal i vzácný relikviář s úlomkem dřeva z... více

Komentáře (0)