Tentokrát by se to bez Carla neobešlo
recenze
Vzkaz v láhvi (2012) / MistrNaDílně
V minulém případu oddělení Q (Zabijáci) se objevil stejný legendární problém s příběhem jako v Dobyvatelích ztracené archy a totiž, že by se to celé obešelo bez hlavního hrdiny. Parta zpovykaných milionářů by zabila týž počet osob, Kimmie by tak jako tak skončila na ulici, a stejně tak by se na konci vrátila s granátem, aby všechny pozabíjela a následně odpravila sama sebe. Při čtení olsenovek si sice nezřídka tyhle chyby uvědomujete, ale je vám to tak nějak jedno. Natolik dobré je to čtení! Vzkaz v lahvi by se ale bez Carla Mørcka neobešel!
Příběh začíná téměř romanticky (tedy kdyby kolem toho nebylo tolik mrtvých). Moře jednoho dne vyplaví lahev, v níž je vzkaz psaný krví. My z prologu víme, že ho napsal mladík s rukama spoutanýma za zády někde u moře. Víme taky, že tam s ním byl mladší bratr, a že mladík stihl lahev vhodit do moře těsně před tím, než přišel jejich věznitel. Co se dělo potom se teprve budeme muset dočíst.
Lahvi trvalo - různou shodou povětrnostních i lidských náhod - celé roky, než se dostala na stůl šéfa oddělení Q, jemuž pro změnu trvalo pár minut, než ji odlifroval ke své nepříjemné asistentce Rose, aby se ji zbavil. Carla Mørcka totiž případy nijak zvlášť nezajímají. Chce si jenom hodit nohy na stůl a mít tak půl hodinky klidu, aby si dáchnul. Je už na případu, aby si našel cestičku do jeho hlavy, ale jakmile tam jednou je, dá se říct, že to má pachatel spočítané.
Vzkaz lahvi je tím, co lze označit jako vrchol série (napsáno bez znalosti dvou dílů, jež následují). Příběh má solidní kostru, která drží pohromadě a hlavní hrdina se fakticky nadře, než vraha dopadne. Jsou tu dávná tajemství, která se postupně odkrývají tak akorát tím správným tempem. Děj má překvapivé zvraty, o jejichž věrohodnosti sice občas můžete pochybovat, ale zároveň vrníte blahem, že je tam autor přihodil. Umí to podat. Je tu nezbytné napětí: Carl se několikrát potkává s vrahem, jednou dokonce ví, že je vrah ve skupině lidí, s nimiž hovoří, jenom neví, který to je. Tyhle scény patří ke zlatému hřebu celého příběhu.
Adler Olsen umně využívá motivů nikoliv podle reality, ale podle všeobecného mínění, tedy tak jak se na bestselleristu patří. A balancuje při tom na hraně. V sektách žijí akorát upjatí podivíni, kteří vychovávají své děti ve strachu a bázni, přistěhovalci vozí do Dánska pouze zločinnost a dánské zákony jsou na ně mírné. Pochopitelně to vyvažuje. Jakby také ne; nikdo si nechce připadat jako rasista a xenofob. K sektám se dávají lidé, jimž bylo ublíženo, ale jinak jsou například milujícími rodiči jako my. S přistěhovalci jsou sice problémy, ale třeba Carlův známý asistent Asad je hlava otevřená, Carlovi znatelně pomáhá a i když mu lže, jako když tiskne, je to prima chlap. Jenom reformy politiků stojí bezvýhradně za prd. S tím se masa může ztotožnit.
Snad jenom motiv mouchy, se kteoru se Carl celou knihu potýká, je stejně tak otravný, jako moucha sama. Podezřívám autora, že ho sem zasadil, aby dílo neprovokovalo svojí vybroušeností.
Vzkaz v lahvi ode mě dostává plný počet bodů, ale je to jednak ocenění celé série (předchozí díly by na něj nedosáhly), a pak také řemeslné zručnosti a telentu autora. Nelze říct, že by dílo mělo nějaký velký přesah, na to je příliš žánrové, ale popravdě, to se od něj ani nečeká. Je to výborná, domyšlená detektivka s nezbytnou dávkou originálních nápadů.
Vzkaz v láhvi
Jussi Adler-Olsen
V zapadlém koutě Skotska, na policejní stanici ve Wicku, leží už dlouhý čas na okenním parapetu zapomenutá láhev. Uvnitř láhve je sotva čitelný lístek. Jisté je jen to, že první slovo je dánský výraz pro POMOC a je to napsáno krví... více