Teorie pedagogického řečnictví zábavnou formou
recenze
Rétorika pro pedagogy (2011)
/ serpent6
Jak již název napovídá, kniha se zaměřuje na přiblížení předmětu rétoriky pedagogickému čtenářstvu. Může sloužit jako užitečná příručka začínajícím, popřípadě již praktikujícím učitelům, nebo poskytnout fundovaný náhled do tajů tohoto bohatého jazykovědného předmětu. Rétorika pro pedagogy rozhodně není vědeckou prací plnou složitých informací sdělovaných v odborné terminologii. Svým obsahem je pro čtenáře spíše vlídná a nenásilná, a to již od úvodní kapitoly.
V té je možné se krátce a stručně seznámit nejen se samotným pojmem rétorika, ale i nahlédnout do bohaté historie člověka a zjistit, kdy a kde řečnické umění fakticky vzniklo a jak se vyvíjelo. Autorka přitom neopomíná zmínit kromě známých „profláklých“ jmen - Aristotela, Cicera a Komenského - také představitele méně známé, z hlediska rétoriky však neméně významné. Kromě antických myslitelů jsou zde zahrnuty také významné postavy pro vývoj českého jazyka, jakými jsou Jan Blahoslav, Bohuslav Balbín, nebo Josef Jungmann.
Zajímavé je také zjistit jakým konkrétním způsobem všechny tyto osobnosti přispěly k vývoji řečnického umění. Kupříkladu Aristoteles strukturoval přípravu souvislého mluveného projevu do pěti fází, z nichž každá představuje jiné kritérium – 1. inventio – se týká tématu a jeho faktického zpracování; 2. dispositio – řeší způsob uspořádání a podání; 3. elocutio – zahrnuje celkovou jazykovou stránku a její uzpůsobení k tématu; 4. memoria – zapamatování; 5. actio, pronuntiatio – technika přednesu (cit.). Prakticky je možné prohlásit, že tato kritéria odpovídají i současným požadavkům na stavbu mluveného projevu.
Následující kapitola již zcela opouští úvodní informace o rétorice jako předmětu a věnuje se technickému pojetí řeči. Tím se v praxi rozumí souhrn několika požadavků – správné souhry všech mluvidel, kompletní znalosti spisovné formy mluveného jazyka a seznámení se s funkčními zvukovými prostředky mluveného projevu.
Samozřejmým požadavkem na mluvčího je určitá vokální, dýchací a artikulační kondice. Tvorba hlasu zahrnuje složitý proces zapojení plic, hlasivek, a všemožných artikulačních pozic v ústech. Je nutno říci, že v běžné řeči má člověk tendenci výslovnost „šidit“, především ve svém mateřském jazyce. Proto jsou v knize uvedená pravidla užitečná pro korektní výslovnost. Kromě teoretických vysvětlení jsou v této kapitole na názorných ilustracích popsány nejen orgány důležité pro produkci řeči, ale také ty důležité pro její vnímání a zpracovávání, jako ucho a mozek. Na konci každé podkapitoly je pak možné zkusit cvičení, které prověří a procvičí kompetentní produkční ústrojí. Poměrně atraktivním způsobem prověření vlastní artikulační způsobilosti je například několik vhodně vybraných jazykolamů, při nichž se jazyk nezřídka kdy opravdu „láme“ a kroutí.
Ortoepie, čili spisovná výslovnost se již zaměřuje na určité typy výslovnosti a jevy, jež se s nimi pojí. Většina lidí si ve svém mateřském jazyce osvojí určitou verzi jazyka, často nespisovnou a ovlivněnou regionálními dialekty. Taková verze jazyka je jistě přijatelná pro běžnou komunikaci, není však vhodná pro veřejný přednes, ani pro konverzaci na oficiální, či odborné úrovni. Proto i výslovnost je třeba přizpůsobit situaci. V této kratší podkapitole je tedy možné se seznámit s některými fonologickými jevy, např. krácením samohlásek, které se v mluvené podobě češtiny vyskytují nejvíce. Nicméně, popisované jevy patří převážně do oblasti fonetiky a fonologie. Ačkoliv jsou tedy dobře popsané, činí je to dosti nezáživné a z hlediska běžného mluvčího i nezajímavé.
V závěru kapitoly věnované technickému pojetí řeči se čtenář seznámí s některými funkčními prostředky mluvy. Mezi ty nejdůležitější lze zařadit větný a slovní přízvuk, přičemž ten větný se často mění v závislosti na tom, na co konkrétně klade mluvčí ve svém sdělení důraz. V praxi se to projevuje „změnou intenzity (síly) hlasu“ (cit.) u jednoho slova ve větě, toho, jež má význam pro podstatu celého sdělení. Mezi další zmíněné a vysvětlené prostředky patří také intonace, frázování a pauza. I závěr této kapitoly obsahuje krátké praktické cvičení na popsané prostředky.
Jakýmsi bonusem navíc je zde podkapitola věnovaná technice řeči u dětí. Autorka v ní popisuje v několika fázích vývoj řeči u dětí od narození až po adolescenci se zvláštním důrazem na období školního vzdělávání, tedy pubescenci. Mimoto se zde věnuje také dvěma nepochybně důležitým faktorům vývoje hlasu u dítěte – napodobování a mutace. V životě se lze s projevy obou setkat velice často a jejich vliv na celkový mluvený projev je značný. Vítaným obohacením jsou pak opět praktická cvičení, tentokrát však vytvořena pro pedagogické účely v rámci zkvalitnění techniky řeči u školních dětí.
Druhá kapitola ponechává stranou techniku a soustředí se výhradně na předmět projevu. V této se v několika fázích soustředí na praktickou otázku a sice: Co tím chci vlastně sdělit? Základním požadavkem je tedy přesné vymezení tématu promluvy. Od toho se odvíjí způsob podávání informací - argumentace, a strukturování projevu do vhodné osnovy. Je nepochybné, že má-li mít řeč na naslouchající obecenstvo nějaký efekt, je třeba tomu přizpůsobit také formu sdělování informací. Pokud například řečník často zobecňuje, nebo činí předčasné závěry, publikum jeho projev pravděpodobně již předem odsoudí, nebo jej alespoň budou považovat za nevěrohodný. Následná typologie projevů pak představuje situace, v nichž by se měl mluvčí držet stanovených kritérií, aby se vyhnul případným excesům.
V další fázi pojednává autorka o slovní zásobě. Popisuje v ní vlastně individuální odlišnost jazyka u každého mluvčího v závislosti na vnějších a vnitřních podmínkách – času, prostředí, emocionálním rozpoložení, geografických a sociálních principech. Ať už se jedná o již zmiňovaný dialekt, nebo konverzaci mezi partnery, v obou případech bude jistě znát určitá specifičnost skrze slova vymykající se běžné spisovné češtině. Nutno však dodat, že právě tato slova činí náš projev osobitým, proto nemusí být nezbytně nutné oprostit se od nich. Je však dobré vyhnout se některým jazykovým chybám, zejména ve skloňování, jaké se uvádí na dalších stránkách. Závěrem této rozsáhlé podkapitoly je výpis menšího množství jazykových figur, jež lze využít pro „okořenění“ projevu, aby zapůsobil nejen svou propracovaností.
Závěrečným tématem druhé kapitoly je neverbální komunikace. Té je věnováno jen několik stran, na nichž jsou uvedeny přínosné tipy a rady pro mluvčího, provázené ilustracemi, aby působil při svém projevu přirozeně. Na druhou stranu je pravda, že jednoznačnost těchto gest je zpochybnitelná a zároveň závislá na povaze a celkovém rozpoložení člověka. Jako orientační však poslouží.
Třetí a poslední kapitola se zabývá již pouze vlivy, kterým bývá často mluvčí vystaven a jejich následkům na kvalitu projevu. Zvláštní kategorii zde tvoří stres. Jeho příčiny jsou konstelací působení povahových rysů osobnosti a situačních kritérií. Projevy stresu a trémy mohou nezřídka kdy ovlivnit kvalitu projevu, především z hlediska kadence řeči a udržení ucelené formy projevu, v extrémních případech vedou i k absolutnímu výpadku. Autorka zde předkládá vedle několika dlouhodobých metod eliminace stresu a způsobů odreagování mysli před projevem také přehledný, pro studující pedagogy rovněž užitečný, popis stresových situací u učitelů a žáků. Tím rozšiřuje svůj přínos i do odvětví pedagogické komunikace celkově. V podkapitolách pojednávajících o asertivitě a slušnosti již pouze zakončuje svou práci jakýmsi „zlatým desaterem“ (cit.) pro zdravý přístup k mluvě s náležitým sebevědomím ve vyjadřování a způsoby vyjadřování zdvořilosti, jež mohou pomoci mluvčímu vyjádřit slovně i nepříjemné věci způsobem odpovídajícím a slušným vůči oběma, resp. všem aktérům.
Celkově jsem byl knihou velice příjemně překvapen, navzdory velmi skeptickým očekáváním. Především oceňuji celkovou názornost díla danou ilustracemi, přehlednou strukturou a praktickými příklady provázejícími každý popsaný jev, často opravdu z běžného života. Současně s touto názorností mě potěšila také míra provázanosti díla s pedagogickým povoláním. Poskytuje z mého pohledu zajímavé a především užitečné informace nejen studentům pedagogiky, ale i učitelům v povolání.
Kladně hodnotím i způsob vyjadřování autorky a terminologii. Odborná terminologie je využívána jen tam, kde je nezbytně nutná a nezatěžuje tak čtenáře „zbytečnými“ pojmy. Jazyk je celkově lehký a není suchopárný, často prokládaný zajímavými výrazy a místy dokonce vtipy, což zajišťuje vysokou míru čtivosti a atraktivity.
Celkově jsem tedy s knihou maximálně spokojen, proto bych jí, i přes několik z mého pohledu drobných, a vzhledem k množství přínosnému obsahu také naprosto nevýznamných, nedostatků, doporučil komukoliv zabývajícímu se řečnictvím ve spojitosti s pedagogikou, nebo i mimo ní. Rozhodně stojí za to si jí přečíst.
Rétorika pro pedagogy
Eva Hájková
Kniha Rétorika pro pedagogy přináší fundovaný odborný výklad problematiky veřejných mluvených verbálních projevů, který je doveden do praktické aplikace v řadě cvičení k vytvoření dovednosti kvalitně promlouvat na veřejnosti. Zamě... více