Ti nepohřbení aneb z Čech na mrazivý sever a trochu opět zpět

recenze

Román Ti nepohřbení mě zaujal převážně tím, že ač má stejně jako Děti Raumy dvě hlavní dějové linie, z minulosti a současnosti, odehrává se většina příběhu právě v té historické.

K ději se vyjádřím jen obecně a stručně, neb nechci čtenáře okrádat o prožitek při jeho rozplétání.

Setkáváme se zde s hlavními hrdiny Samuelem a Katjou, když byly lidmi, jejich láska byla ještě v začátcích, čistá a plná očekávání šťastné budoucnosti, než tyto dva nevinné lidi, i celé městečko s jeho obyvateli dostihla zloba doslova z jiného světa.

Dozvíme se o utrpení, proměně, jež je nakonec na dlouhá staletí rozdělila, mstě a odplatě, i tomu co vše za tím stálo.

Nejvíce mě oslovila postava Airi, jejíž tragické osudy a propojenost s celkovým příběhem, měly skoro až shakespearovskou hloubku.

A v neposlední řadě se dozvíme to, jak přesně došlo k nalezení plazmantu a stvoření prvních z Violetů.

Tím bych se od děje odpoutal, protože kniha sama při četbě za sebe hovoří jeho poutavostí, promyšleností a prolínáním jednotlivých dějových linií.

Pokládám si spíš otázku: Jak je možné, že kniha domácího autora, jejíž kvalita je srovnatelná se světovou úrovní obdobných knih, v ledačems ji dokonce převyšuje, se nedostala do širšího povědomí tuzemské čtenářské obce?

Třeba takové Interview s upírem Anne Riceové četli i lidé, jimž jinak horrorový neřkuli „upírský“ žánr nic neříkal. A přitom mně osobně přišla tato kniha až nudně plochá. Nedokázal jsem se ztělesnit s žádnou postav, což se u Těch nepohřbených ani u Dětí Raumy nestalo. Od první až do poslední strany prožíval všechny zvraty s nimi.

Tudíž se objevují nějaké možné odpovědi:

Buď českému čtenáři vadí, že knihu napsal český autor, navíc žena, což já osobně beru jako druhou největší přednost, nebo užitím „upírské“ tématiky, kdy při čtení se samo čtenáři odhalí toto pomýlení spojené s upíry, neboť Violeti ani upíry prostě nejsou. Jsou samostatným druhem démonických bytostí, se svou vlastní mytologií zrodu, o němž se také v této knize dozvíme. A to beru jako největší přednost.

Rozhodně si knihy Kristiny Haidingerové zaslouží větší zájem, než jaký je jí projevován jen v kruzích vědoucích tuzemských „Ultras Horror Fans“.

Takže pokud se vám dostane zmíněná kniha do rukou, neváhejte s jejím otevřením a nechte se unášet napínavým příběhem, odehrávajícím se převážně na mrazivém severu, což samo o sobě by mohlo být v tomto horkém čase až děsivě osvěžujícím… .

Roku 1617 objevují ztroskotalí velrybáři v severních pustinách neznámou hmotu. Roku 1620 je ve vší tichosti ukončen poslední čarodějnický proces na Moravě. Roku 1640 je ve finském přístavu Raumě uvězněn nic netušící mladík. Hned n... více

Komentáře (0)