Tohle není hra...

recenze

Kazitelka nálady, jak jí říkají přátelé, i tak by se dala popsat žákyně střední školy Tory. Věčný introvert s oblibou v blogování a sarkastickém humoru. Svůj život bere jako entitu, nic víc, nic míň. V rodině to nemá jednoduché a možná proto, se chová tak tragicky. Její bratr trpí závažnou psychickou nemocí, s matkou se navzájem nemají rády a otec se v příběhu moc nevyskytuje. Přesto, že své bratry Tory miluje a oni ji, nestačí to k tomu, aby do svého srdce vložila i kousek sebe samotné. Dokáže Tory překonat své já a zjistit to co už věděla, jen si to nepřipouštěla?

V jindy nudný školní den, najde na své skříňce růžový papírek s šipkou. I když, jak sama říká, takové trapné hry nehraje, po růžové cestě se vydá. Šipky Tory zavedou do počítačové učebny, kde narazí na nápis SOLITAIRE.CO.UK,ale co je hlavnější, na podivného kluka v obrovských brýlích - na Michaela. Po ještě divnějším rozhovoru se ale Michael vypaří. Tory to nedá pokoje a na webovou stránku i záhadného spolužáka stále myslí. Své jediné přítelkyni Becky se se svým tajemstvím nesvěří a k tomu všemu se ve škole objeví chlapec Lucas, který kdysi býval Toryním nejlepším kamarádem. V době, kdy byla ještě veselá, normální a života si užívala. Co si má počít s lidmi, kteří stojí o její přátelství, ale Tory o jejich ne a jak do toho zapadá blog Solitaire, který začíná trápit školu a učitele v domnění, že pobaví všechny žáky. Což se jim také podaří, až na tu jedinou. Tory to v žádném případě vtipné nepřipadá.

Když dvacetiletá Alice Osemanová psala Solitaire, ani ve snu by ji nenapadlo, jakou strhne lavinu emocí. Na světové databázi dosáhla úctyhodného hodnocení 4,1 a tím sebe i svůj výtvor zařadila do vysoce oblíbených knih. Příběh inspirován jejím životem a časy strávených na škole, se autorce jistě vyplatil.

Solitaire není klasická kniha pro mládež, ale skrývá v sobě mnohem víc, než jak se publikuje. Jako první v čem se vymyká, je absence love story, kterou zde nenajdete. Vlna lásky, na které je příběh obvykle stavěn, v tomto případě vystřídá hlubší myšlenka života. Právě tím se Tory zabývá. Často řeší sama sebe a naopak neřeší nikoho jiného. Úsměv je jí cizí a štěstí si vždy nějakým záhadným důvodem zakáže. A proto si Tory, čtenáři okamžitě oblíbí. Její identita introverta nás baví. Často se zasmějete jejím myšlenkám útoků na sebe samu, třeba jen z důvodu, že vidí zamilovanou dvojici, nebo postavičku s Disney. Hlášky této dívky jsou přímo geniální a čtenáře zkrátka baví.


Přestože jsem psala, že love story v této knize nemá místo, čtenář si ten svůj románek stejně vyfantazíruje. Tory a Michael jsou si tak moc podobní, že málokdo by v této dvojici neviděl pár. Není to zamilovanými pohledy, dvojsmyslnými narážkami ani ničem podobném zaláskovaném, ale tím, že Michael je jediný člověk, který Tory dokáže vyvést z míry. Tak málo u obyčejného člověka, ale tak moc u pesimistické Tory. V tomto příběhu neuslyšíte slova: Miluji tě, ale maniodepresivní psychopat. Dvě slova, která dva mladý lidé svedou dohromady.

Děj nemá žádnou složitou zápletku, přesto čtete mezi řádky a v příběhu dokážete vidět i část svého já. Velmi rychle ubíhá před očima a šikovný čtenář knihu zvládne na jeden zátah. Hovorový jazyk blízký náctiletým, provází celý příběh a mladším čtenářům umožní lépe některé věty pochopit. Solitaire je naprostý opak ve všem. V příběhu, ve vylíčení postav i hlavních myšlenkách. Jedinečná kniha plná deprese, která své čtenáře dokáže pobavit, kdo by tomuto protikladu odolal?

Autorku a její titul Solitaire doporučuji především milovníkům Johna Greena, jelikož si svým melancholickým psaním jsou velmi podobné.

Pokud by vás to napadlo, tak tohle není žádná love story. Jmenuju se Tori Springová. Ráda spím a ráda bloguju. Minulý rok – před tím vším, co se stalo s Charliem a předtím, než jsem se musela vypořádat s maturitou a přihláškou na ... více

Komentáře (0)