Tři příběhy (U. Eco) – Jak vypadá, když vědec píše pro děti?
recenze
Tři příběhy (2017)
/ PohadkyNovyVek
Italský matador Umberto Eco proslul nejen jako akademik a vědec, ale i jako spisovatel (Jméno růže). Dětské literatuře se ovšem s výjimkou dnes recenzovaného díla dále nevěnoval, což samo o sobě dělá z této malé knížky vzácný úkaz.
Jak si taková výjimečná mysl poradila s něčím, co se jí může jevit až primitivním?
Knížku tvoří tři jednoduché a na sebe nenavazující příběhy.
První je o zlém generálovi, který chce rozpoutat jadernou válku. Jenže atomy v bombách nechtějí lidem ublížit, a tak z bomb odejdou a nikomu se nic nestane. A generál má v dobách míru po kariéře!
Obživlé atomy jsou sami o sobě rozkošný, povedený nápad.
Je zde jasný protimilitaristický apel, kde je voják ten očividně zlý a hloupý, a bez jeho tyranie spolu lidé přece snadno vyjdou!
Eco to zde ve svých třiceti-něco letech prezentuje dětem velmi jednostranně, a ač by se nad tím dalo polemizovat, relativizování je v dětské tvorbě velmi ošemetná záležitost (tudíž snaze vyhnout se jí nejde moc divit).
(Tehdy mistři tohoto „relativizujícího“ oboru jako japonské Studio Ghibli ještě nebyli na světě.)
Suma sumárum – je to milé!
Druhý příběh je o kosmonautech, a tady si Eco hodně hraje!
Během chvíle vystřídá literaturu faktu, poté narativ, co zní jako základ anekdoty (Američan, Rus a Číňan letí do vesmíru…), ale nakonec krásně sklouzne do hravé fantazie a zprostředkuje setkání s Marťanem, na jehož příkladu nejdřív předvede lidský strach z neznámého a pak velmi jemně zakončí zprávou o tom, že soucit je nadějí proti všem rozdílům a že v jádru se nelišíme.
Šedesátky prostě byly dobou dětí lásky, takže jde o výpověď přesvědčení a ideálů oné generace, jejíž romantice se i po letech snadno podlehne.
Třetí příběh pak svou zeleností vhodně zapadá do aktuální problematiky udržitelnosti životního prostředí současnou civilizací.
Vladař zpodobňující imperialistického kolonizujícího dobyvatele již nemá na zemi kam dál šířit civilizaci, a tak se vypravuje do vesmíru, kde se snaží náš svět prodat mimozemským skřítkům.
Ti jsou nejdřív jedno ucho, ale po vyložení těch největších paradoxů našeho moderního života se rozhodnou, že o přijetí naší vyspělé a pokrokové civilizace nakonec nestojí, protože ona zas tak vyspělá a civilizovaná vlastně není…
Opět velmi jednostranné a zjednodušující, přestože v jádru jde o důležitou a trefnou kritiku.
(Navíc s ohledem na rok vydání to bylo opravdu svého času na místě, to až dnes se to ztrácí v řevu podobně laděných, často až zfanatizovaných apelů.)
Takže čím jsou Tři příběhy pro přísné oko naší sebeaktualizace pohádkového žánru pro nové tisíciletí?
Je to dílo nápadité, originální, úsměvné, pěkně napsané a jednoduše čitelné, čtení je navíc doplněno celou řádkou zajímavých doprovodných obrázků. Dětem bych neváhal přečíst!
Ač vyšlo až v roce 2004 (a u nás dokonce 2017), je dobré (vlastně asi nutné) ho chápat v kontextu jeho vzniku, tedy 60. let.
Tři báchorky před děti staví ty asi největší otázky a nejžhavější témata doby – jadernou hrozbu (napětí mezi USA a Ruskem za Studené války), první lety do vesmíru a enviromentalismus.
Vše je doposud poměrně aktuální a jistě srozumitelné, přesto tato konkrétnost uniká pohádce, a knížka se místo toho stává prostě dětským rádcem do současného světa.
A tendenčnosti při tom neunikne.
Její vybájená, nedokonale promyšlená morálka, tyto nerealizovatelné sny v konečném důsledku vedou špatným směrem, přestože to myslí dobře.
Ač se o to nesnaží, a ani se to nemusí zdát, tak takové tvůrčí výplody brzdí plynulý psychický vývoj, vychovávají nedospělé dospěláky. Nemůžete zamlčet kousek a přikrášlit jiný kousek s tím, že vám to projde.
Když přislíbíte svět, který se chová jinak než ten, který prožíváte, vzniká rozkol v naší realitě a postupně s tím spojené mentální bloky všelijakých druhů, že můžete dokonce života zvesela obcházet terapeuty nebo léčitele všech příchutí a z jejich spárů se stejně nevyhrabat.
To že vám to děti zbaští neznamená, že si to můžete dovolit.
Dobrý úmysl to nikdy neutáhne sám, a autor by neměl sám sebe opíjet rohlíkem. Realita se ohýbá jinak, než že si budete nalhávat její odlišné fungování.
Má to svůj reálný dopad a když se akumuluje příliš takového obsahu, vznikají falešné iluze zanechávající za sebou spoušť.
Ale takhle se prostě dřív uvažovalo a psalo. Ještě nevěděli, co z toho bude.
(A nechci mluvit za Eca, ale asi není náhoda, že v pozdějším věku nic takového znovu nenapsal.
Nutno taky dodat, že přes své různorodé disciplíny – historie, filosofie, politologie, umění, sémiotika – nebyl psychologem.
A velký intelekt pak jednoho snadno donutí mít vysoké očekávání i od méně obdařeného okolí a podcenit jeho slabá místa. Jenže to pohádka nesmí, ta je důkladná až na půdu )
Nezlobím se, pouze je třeba vnímat to jako předchozí kapitolu. A navíc vůbec ne špatně napsanou!
Každopádně pro mě je to nemoc i povinnost z povolání, takže jsem na to vysazenej.
Jedno nevinné přečtení pěkně ilustrovaných Tří příběhů určitě nic moc nezkazí: dětem by se mohlo líbit a navíc je to tak řemeslně zdařilé (=čtivé i pěkné), že se dobře čte i staršímu čtenáři.
A to trpělivě a dokola předčítající rodič (nebo třeba starší sourozenec) vždycky ocení, no ne?
Ale… ale. Vždycky je tam nějaký „ale“.
Tři příběhy
Umberto Eco
Čtenářská veřejnost chápe Umberta Eca jako romanopisce, obecně známá je jeho literárněhistorická i sémiotická tvorba. Tři příběhy vznikly v 60. letech minulého století ve spolupráci s přítelem, malířem Eugeniem Carmim. Autor se tí... více