Trish Doller o hvězdách a drsném životě

recenze

Každý má nějaký svůj životní styl a zázemí, jakého mu bylo dopřáno. Někdo by nijak neměnil, ale někdo jiný by zase vyměnil všechno. Callie je od malička na útěku se svou matkou, která ji od jejího otce a celé další rodiny vzala sebou do světa, aniž by předem věděla, kde, jak a s kým bude bydlet. Callie nemá ponětí, co to je mít mladší sourozence, dobré teplé jídlo na závěr dne a ani jaké je to chodit do školy. Její matka se s ní vydala neznámo kam, v podstatě někam na vlastní pěst. Callie má svou matku velmi ráda, ale když už vyrostla do pubertálního věku, je pro ni všechno o hodně složitější. Navíc člověk, který by jí měl být na cestě nikam s její matkou jeden z nejbližších, dělal Callie věci, které by se nikdy neměly malým, ale ani velkým, holkám dělat. Její matka o tom nemá ani ponětí a ani o tom, jak moc to Callie děsí.
Ale potom je obě najdou a Callie musí čelit nové výzvě - velké rodině, přátelům, nové lásce, novému životu v rodině, ze které byla unesena, ale která ji stále ze srdce miluje. Ale ať už je to o kolik lepší situace, mít kde spát, ležet v teplé posteli a mít kolem sebe spoustu milujících lidí, tak Callie by nejraději křičela a utíkala zpět, dokud si pomalu nezačne uvědomat, jak moc jí takové rodina chyběla...

Kde stále hvězdy září je opravdu už od záčtku velmi upřímný, opravdový a docela drsný příběh o Callie, která kvůlli tomu, že žije se svojí matkou různě na útěku, přistupuje ke své vlastní osobně apaticky, s despektem a mírně destruktivně.

Trish Dollerová vypráví příběh Callie absolutně nepřibarveně, naopak přesně v takových barvách, v jakých se situace jeví. Nic se nesnaží zeufemizovat, ke všemu přistupuje reálně a objektivně.
Myslísm, že jakkoli by se to mohlo někomu jevit jako chyba nebo by se to někomu nemuselo líbit, tak já osobně právě tuhle upřímnost považuju za velké plus, protože je to kniha, ze které si něco odnesete, něco ve vás nechá a ukáže život z jiné perspektivy, kdy člověk nemá všechno, co potřebuje, ale protože nemá jinou možnost, tak akceptuje to, co má i když je to mnohdy opravdu velmi málo.

K této knize krásně sedí citát z knihy Stephena Chboskyho - Ten, kdo stojí v koutě: "Přijímáme lásku, kterou si myslíme, že si zasloužíme." Callie není žádná křehká květinka, nebo to na sobě nedá znát hned na první seznámení. Je zocelená kulturou ulice a její brnění je pevné a imunní vůči opravdové lásce. Nicméně Callie je úžasný člověk, sice občas by se mohla zdát trochu kontroverzní, ale je skvělým příkladem člověka, který neví, jak naložit se svým životem, a proto raději v nic moc nedoufá a na ničem moc dlouho nelpí.

Kde stále hvězdy září je označováno jako sociologický román, ale já bych ho zároveň zařadila i mezi psychologicky laděné tituly. Přece jenom Calliiny pocity z přechodu do nového prostředí, dosud jí absolutně neznámého, jsou velmi jednoduše a přesto zřetelně a pochopitelně popisovány a ta psychická stránka tím hodně vyniká a získává na síle. Ale na druhou stranu to není kniha, která by vás měla nějak hystericky dovést k slzám. Ano, pár scén je tam takových hodně emotivních a poměrně šokujícíh a nečekaných, ale zase to není nic kvůli čemu by jste plakali, určitě teda ne smutkem. Riziko pláče tu samozřejmě je, pokud jste dostatečně sentimentální, třeba jako někdy u jiných knih já. Navíc ten konec je velmi dojemný, avšak v tom dobrém slova smyslu.
Tahle kniha od Trish Doller je opravdu velmi povedená, je drsná, nelístostná a nemilosrdná, romantická, člověk v ní může najít sám sebe i určitý smysl některé části života. Je to kniha, která naučí a ukáže to, co není na první pohled tak úplně vidět.

Co si Calie pamatuje, je na útěku se svou matkou, která ji jako dítě unesla od otce. Calie nikdy nežila normální život – nikdy neměla opravdový domov, nikdy nepoznala svou rodinu, nechodí do školy a nejčastěji se živí jídlem z aut... více

Komentáře (0)