Nakladatelství Kniha Zlín v květnu uvedlo na trh knihu Barbary Demickové s názvem Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji.
Americká novinářka Demicková na 353 stranách zachycuje osudy šesti uprchlíků, se kterými se setkávala v průběhu několika let. Nad šálkem kávy tito - dnes již Jihokorejští - občané odhalovali své strastiplné příběhy a popisovali obtížnou cestu za vytouženou svobodou. Autorka vykresluje životy obyčejných lidí z „druhé strany“ hranic – pravověrnou komunistku a matku rodiny paní Songovou se svou rebelující dceru. Pár milenců, kteří se díky odlišnosti společenského statusu nemohou setkávat jinak, než tajně. Chlapce Kim Hjoka, který se jako dítě bez domova protlouká městem, v němž řádí hladomor…Vše se odehrává na pozadí společensko politckých událostí, které jsou čtenářům velmi detailně objasněny.
Příběhy, z nichž každý by vydal na alespoň jeden samostatný román, jsou zde předloženy velmi neokázalým způsobem a dohromady vytvářejí mikrosvět, ilustrující tamější poměry: města, kde po setmění vládne absolutní tma. „Obchody“ v nichž se lidé staví do front na špatně chránící kusy oblečení. Systém, který přikazuje chodit do práce vždy včas, i když zaměstnanci vědí, že odvedenou tvrdou práci neuvidí ani won. Svět, v němž ženy i muži chodí ostříhaní podle předlohy nejvyššího státníka a jiných předepsaných účesů. Dětem ve školkách a školách sice chybí strava, ale dostávají bohaté příděly paradoxně znějících propagandistických mouder:
Žijeme po svém/Uděláme co nám strana řekne/ Není světu co závidět
Totalita. Hranice. Represe.
Slova, která nám jsou - i přes desetitisíce kilometrů, jinou kulturu, odlišné zvyky a politický vývoj – tak blízké. Překlenovací slovíčko „post“ oddělující totalitu od reality nám stejně v mnohém nepomohlo otevřít oči. Pocit svobody a krátkodobé euforie nám dal zapomenout na to, že nejsme jediní lidé na téhle planetě. Že pro někoho úleva stále nepřichází.
V tomto ohledu kniha zcela příznačně překračuje hranice. Nenabízí jen poutavý „exkurz“ do míst, která jsou cizincům nepřístupná. Může se stát zároveň společnou meditací nad tématem svobody a vybídnout k osobnímu aktivismu. Být příručkou k útěku z vlastní zaslepenosti.
Struktura textu je formálně jednoduchá, občas snad přespříliš odbočující k historicko - politckým souvislostem. Hlavním způsobem, kterým se zpřítomňují události je popis s minimálním využitím přímé řeči. Vše ve snaze o objektivitu a souvislosti s tím, že kniha vznikala ze série článků napsaných původně pro Los Angeles Times. Její žánrové uchopení je tedy vzdálené fikční literatuře.
Cenné je především již zmíněné téma, kterým se Demickové podaří dotknout nejen světa zdánlivě tak vzdáleného, ale především světa někde uvnitř nás. Světa, ve kterém by hranice neměly mít místo.
Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Barbara Demick
Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen prop... více
