Věž úsvitu

recenze

Věž úsvitu (2018) / Ivett7

Poté, co odešel Chaol s bitvy, při které byl rozmetán skleněný zámek, se zraněnou páteří samotným adarlanským králem, se s kapitánkou Nesryn vydal na Jižní kontinent za léčiteli do Aticy. To ale nebyl jediný důvod jejich příjezdu - na žádost Aelin se měli pokusit tamějšího khagana přesvědčit, aby se do nastávající války připojil na jejich straně. Jedno ani druhé nebude jednoduchým úkolem. Zatímco Chaolovi pomáhá s uzdravením léčitelka Yrene Vížka, která už se, aniž by to tušila, s královnou Aelin setkala, a která adarlanskými vojáky z dobrého důvodu opovrhuje, Nesryn se sbližuje s princem Sartaquem (jedním z khaganových dětí), u kterého je šance na poskytnutí pomoci asi nejvyšší. Ani tady na jihu se ale nevyhnou nebezpečí valgů, jak se všichni brzy dozvídají, a budou muset bojovat o životy své i svých blízkých. Dokáže se Chaol zvednout z vozíku a přesvědčí khagana o připojení se k válce? A jaké zvraty tu na naše hrdiny čekají?

O tom, že Sarah J. Maas jako autorku miluju, se už vůbec nemusíme bavit - to je prostě holý fakt. I přesto jsem ale do Věže úsvitu šla trochu s obavami - samozřejmě jsem se těšila, protože od Sarah mě baví úplně všechno, ale vzhledem k tomu, že Chaol ani Nesryn se nikdy nestali mými oblíbenci, jsem se bála, jaká bude kniha s těmito dvěma v hlavních rolích. Nicméně asi ani pro mě není překvapením, že to nebyl žádný problém a knížka byla prostě skvělá. Vtáhla mě do děje naplno hned na začátku a už mě nepustila. Jako vždycky jsem si užila každou stránku a ještě pořád mi z knížky jde hlava kolem - a to je pocit, který u mě S. J. M. vyvolá zaručeně vždycky.

Tak trochu v centru dění je samozřejmě Chaol, který se chce vyléčit ze svého poranění páteře, ačkoliv vůbec netuší, zda to bude možné. Jak jsem psala, Chaola jsem nikdy neměla úplně v lásce, ale teď si říkám, že to možná bylo kvůli Dorianovi - v prvních dvou dílech jsem si strašně přála, aby se dal dohromady se Calaenou (a taky jsem do něj bylo naprosto zblázněná) a Chaol mě tam prostě strašně otravoval. Ale tady, kde jsem se mohla zaměřit čistě jen na něj a kde jsme měli mnohem víc prostoru proniknout do jeho myšlenek, si mě konečně opravdu dostal a mám ho fakt ráda. Je tady vidět, jak se užírá tím, že nikdy není dost dobrý a vždycky něco zkazí a zkrátka moc touží napravit své chyby a pomoci svým přátelům.

Chaola léčí léčitelka z Torre Yrene Vížka, na kterou si jistě vzpomenou všichni, kdo četli Krvavé ostří - ona je totiž ta dívka, kterou Calaena potkala v hostinci na své cestě do Rudé pouště a pomohla jí vysvobodit se z jejího nedůstojného života. Yrene na to nikdy nezapomněla, ačkoliv by si ani ve snu nepomyslela, že tato žena byla královna Aelin. A co se týče Yrene samotné, ta je skvělá. Tečka. Přestože má neskutečné léčitelské schopnosti, nepohlíží na sebe jako na nikoho významného a její jedinou touhou je vydat se do rodné Slatiny a pomoci porazit ty, kteří jí zničili dětství. Je až neuvěřitelné, jak moc se podobá Aelin a zároveň je její naprostý opak. Těžko se to vysvětluje, ale myslím, že při čtení snad pochopíte, co tím chci říct.

Samozřejmě se nemůžu nezmínit o kapitánce Nesryn. S tou jsme se v jednom z předchozích dílů setkali jen tak zběžně - sehrála sice důležitou roli, ale hlavní úloha na ni čekala až tady. Nesryn mi sice nepřirostla k srdci tolik, jako Chaol, ale i její pocity naprosto chápu a rozhodně ji ráda mám. Částečně mi jí bylo v určitých situacích i líto, ale ty vám tu samozřejmě spoilerovat nebudu. Zajímavé je rozhodně to, že Jižní světadíl je místo, odkud Nesryn pochází, a tak příjezd sem samozřejmě vnímá ještě jinak než Chaol. Po dlouhé době se vidí se svou zdejší částí rodiny a čím dál tím víc zjišťuje, jak moc se právě tady cítí doma. Částečně jí k tomu napomáhá i princ Sartaq, se kterým se seznámí a který jí ukáže kouzlo ruků. Sartaq je totiž "okřídleným princem" - on je spojnicí mezi khaganátem a kmenem rukhinů, pro které jsou charakterističtí právě velcí okřídlení tvorové rukové. Nesryn je tímto vším okouzlena a musím říct, že já s ní. A okouzlení se nevyhne ani princ Sartaq (mému ani jejímu).

Určitě jste si všimli, že používám slova jako khagan a khaganát. Sarah je totiž neskutečná a pro Jižní světadíl vytvořila zase nové a zajímavé královské uspořádání. A vůbec, celá tato země se se severem nedá srovnávat, panuje tu naprosto jiná atmosféra, jiné podmínky a nepochybně i šťastnější život. Co umí Sarah stejně dobře, je šokovat. A tady mě tedy opět šokovala pořádně. Nemohu vám toho moc vyzradit, ale rozhodně si nemyslete, že tím, že jsme najednou na jihu, se snad ztratí valgové. I tady se toto nebezpečí začne vyskytovat a občas jsem z toho měla opravdu málem infarkt (a nejen já). Jak Chaol s Yrene, tak Nesryn se Sartaquem přicházejí na nové a důležité informace, které jsou pro další vývoj série dost klíčové a rozhodně stojí za to.

Nejspíš vám došlo, že i tady se bude vyskytovat láska. Já vím, že někteří mají námitky na to, jak se autorka snaží všechny spárovat, ale já můžu říct, že mi to ani v nejmenším nevadí a užívám si to, co to jde. Chaol s Nesryn sem dorazili jako pár, ale osud jim s tím trochu zamíchal a do cesty jim hodil někoho dalšího. A přesně tohle si u Sarah neskutečně užívám - to opatrné našlapování, s jakým buduje cestu pro nově vznikající lásku, ty momenty těsně předtím, než si konečně všichni přiznají své city. To je úžasné. Ale láska samozřejmě není jedinou součástí knihy - jak už jsem psala, je tu zase nebezpečí valgů, rozhodně tu nechybí pořádná akce, řeší se i politické záležitosti a jak na to tak koukám, probere se tu snad úplně všechno. Čili stručně a jasně - jestli jste připraveni na další pořádnou pecku od autorky, směle do Věže úsvitu, protože to pecka rozhodně je.

Chaol byl vždy věrný svému vládci. To se ale změnilo, když byl skleněný zámek zničen a král Adarlanu se ho pokusil zabít. Chaol sice přežil, ale utrpěl těžká zranění. Jeho jedinou nadějí jsou léčitelé v Antice, pevnosti na Jižním ... více

Komentáře (0)