Viděl jsem anděla... Upaloval lidi.

recenze

Ohnivý anděl (2013) / Thanyss

Jsou chvíle, kdy mě nějaká kniha přitáhne pouhým názvem a obálkou. Prostě ji musím mít a je mi v tu chvíli úplně jedno, o čem vlastně je. A to je i případ Ohnivého anděla. Stačila mi ta netradiční kombinace nadpozemské entity se žhavým živlem a depresivně mrazivý přebal. Ano, tak tohle vypadá přesně na můj šálek čaje!

Ohnivý anděl není čistokrevnou detektivkou, jak by se na první pohled mohlo zdát, má jistou přidanou hodnotu. To, co tenhle příběh u mě posouvá o příčku výše, je zapojení dalšího literárního žánru – hororu. Takže se připravte na řádně chladnou atmosféru, zamotaný případ, hromadu pravděpodobných i nepravděpodobných pachatelů a jako bonus se budete i příjemně bát. Zamotejte se do teplé deky, připravte si váš oblíbený horký nápoj a můžeme začít.

Opustíme naše luhy a háje a vydáme se na Island sužovaný hospodářskou krizí a sněhovými závějemi. Tóra je advokátka, která se v nelehké ekonomické situaci snaží udržet svou živnost nad vodou. Případy si nemůže příliš vybírat, přesto je ze své nové zakázky poněkud nesvá. Pravda, asi byste se necítili zrovna dvakrát příjemně, kdybyste měli jednat s usvědčeným sexuálním deviantem, odpykávajícím si trest v nápravném zařízení pro duševně choré za zneužívání malých chlapců. Jósteinn se však nechce dostat na svobodu, místo toho se rozhodne své finance využít na obnovení procesu svého spoluvězně Jakoba. Ten byl odsouzen za žhářství, při kterém lehl popelem speciální domov pro postižené, a v plamenech nalezlo smrt pět osob. Brzy je jasné, že původní kauza má mnoho trhlin a Tóra je čím dál méně přesvědčená, že chlapec s Downovým syndromem požár skutečně založil. K tomu ji vedou i SMS zprávy od podivného anonyma, který advokátku zásobuje tajemnými zprávami a detaily týkající se případu. Kdo je ten neznámý, to však Tóra netuší.

Přiznám se, že nejvíce jsem si užívala ty části knihy, jež se týkaly rodiny, kterou u nich doma oblažoval svou přítomností duch mladé dívky zahynuvší při dopravní nehodě. Vzhledem k tomu, že děvče bylo tehdy na cestě k této rodině, aby ohlídalo malého Pésiho a svou cestu nikdy nedokončilo, duch započatou cestu dokončil a do cíle dorazil… A nechce se hnout pryč. Příjemná a poctivá duchařina se zamlžujícími se okny, klesajícími teplotami v místnosti, poblázněnou dodávkou elektrického proudu a mrtvolou, kterou vidí jen maličký hošík. Nicméně to není jediné, co vám bude na těle vyvolávat husí kůži. Neméně sugestivní je i popis spáleného ústavu pro postižené. Já jsem prostě cítila ten popel, vlhké stěny, slyšela jsem čvachtání bot v kalužích i to nepřirozené ticho v opuštěných pokojích. Měla jsem pocit, že stačí natáhnout ruku a budu moci ze stěny setřít černé saze.

Ohnivý anděl rozhodně není veselé čtení, můžete se ale těšit na pořádnou dávku mrazu, sněhu, deprese i znechucení. Je to drsný koktejl, nicméně chutná skvěle. To, co ze začátku vypadalo jako jasný případ, který se podařilo lehce a rychle ukončit, se ve finále mění v labyrint, z něhož se jen těžko budete vymotávat ven. Ze všech stran na vás budou dotírat neodbytné otázky a vynucovat si vaši pozornost. Kdo znásilnil dívku v kómatu? Co prováděli noční hlídači domova na svých směnách? Nemohl požár založit někdo jiný z rezidentů, třeba autistický Tryggvi? Je důležité, že Jósteinn a Jakob měli stejného obhájce, který se příliš nepřetrhnul, aby svým mandantům zajistil co nejmírnější tresty? A kdo srazil mladou dívku a z místa nehody ujel? Je možné, že bloudící duch má nějakou souvislost s ohořelou ruinou v okrajové části města, jež kdysi byla moderním ústavem pro duševně i tělesně postižené? Nebo oheň přišel společně s andělem, kterého Jakob tu noc v domově spatřil? Mnoho otázek a postupně zjistíte, že s jejich počtem roste i množství podezřelých.

Na co jsem si musela chvíli zvykat, byl islandský zvyk, kdy si všichni tykají, přestože se vidí poprvé v životě. Na to se dá nicméně zvyknout velmi rychle a pro mě tak měl děj najednou úplně jiný nádech. Všechno mi přišlo takové osobnější a familiérnější. Koneckonců, Island je malá země a všichni jsou svým způsobem příbuzní.

Závěr? Za mě jednoznačně ano, ano, ano. Knižní bůh zasáhl a postavil mi do cesty knihu, co dokázala můj mozek příjemně zaměstnat a připravila mi nevšední čtenářský zážitek.

Jaké hrůzy se děly za zdmi ústavu pro postižené, který lehl popelem? Nejlepší příběh od dob Přeletu na kukaččím hnízdem Islandská odpověď na Stiega Larssona! Detektivní thriller charakterizovaný slovy „žhavé smrtící plameny, ledov... více

Komentáře (0)