Musím přiznat, že jsem už hodně dlouho poezii nečetla. Není to můj běžný žánr, ale ráda si občas něco takového přečtu.
Toto je pouze můj osobní názor a pocity z této knihy. Nemyslím, že bych měla nějak kritizovat, protože to, co mě připadá, že se to teď na mě nevztahuje, se může dotknout někoho jiného. Poezie je hodně subjektivní a proto ani nemůžeme přímo hádat, co autor zamýšlel předat tím, nebo tím veršem. Každý v tom vidíme něco jiného.
Už jenom to, že jsou tam verše, které se rýmují a mně to zní krásně, když to čtu.
Tohle ale není jen o tom, jak to zní, ale hlavně o obsahu nebo spíš o tom, co si v každém slově nebo verši najdeme.
Je to moderní poezie, která výpraví o lásce a o tom, jak se vlastně všechno může hrozně zvrtnout a pak může přijít bolest, na kterou sice nejsme připraveni, ale musíme se s ní vypořádat.
Každý si v poezii můžeme najít něco jiného a taky nám v určitou dobu našeho života bude připadat něco důležitější, aktuálnější nebo pravdivějši než ostatním.
Já jsem si tam našla svoje oblíbené verše a věřím, že jsem je nečetla naposledy. Až budu mít náladu, nebo potřebu si tyto slova znovu přečíst, zase v nich najdu něco navíc, nebo nějaký úplně odlišný význam než teď. A to je pro mě na poezii to krásné.
Za poskytnutí knihy moc děkuji autorce.
#spoluprace
Všechno, co jsem zapomněla
Adéla Chrástecká
Sbírka moderních veršů plná primitivních lásek, zmařených přátelství, nostalgických slz i jiných důkazů, že poezie žije. Mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice – a občas zkrátka nastanou momenty, kdy mozek přestává vnímat r... více
