Za nehty běs

Rozplývat se nad jazykem, to už vyšlo nějak
z módy. Teď je v nabídce denního menu rychlý sled podnětů. Výstřel,
utržená šlacha následovaná zvukem vrcholící soulože a několik kilo popcornu na
vyžvýknutí se z existence. Básník je brán jako líný spisovatel. Většinou líným
spisovatelem skutečně je. Doba už se nerozplývá nad jazykovou bohatostí, je jí
mileji při stručnosti, nehledá rým, a když už, tak jen proto, aby mohla
výhodněji prodat nabízené.

Tohle je Božka
tohle zase vložka
od třinácti
kámošky
už neteče jí na nožky
(trapné improvizace recenzenta vložené sem proto,
aby bylo očividné, jakému až neumětelskému kreténovi se dostaly verše do rukou).



 A přesto tu
stále jsou, neubití dobou hledají rým, pídí se po rytmu, po souladu písmen, po
zhudebnění slov bez použití trapných hudebních nástrojů. Snaží se vlastním
utrpením nakazit abecedu a tím ji zahubit. Ale ta svině se zjeví v každém
dalším vydání slabikáře, vitální a neudolatelná, připravená stvořit dalšího
básníka, jehož snahám znásilnit ji, se bude s požitkem vysmívat. Ty malý,
ty ubohý, ty dávno již mrtvý. Na druhou stranu, není spisovatel jen přespříliš
užvaněným básníkem? A není to jedno?

V samo-obsluze
v regálu mlasknuté
jako
kus masa
na pokraji spotřeby
do data
povadají
prodávají
moje varlata
(improvizace
autora knihy).



Básnictví je onanie duše, duševní porno prováděné se
sebou samým, kde lačné klíny nahrazuje Kristův mluvnický handicap, kterýžto se
také potřeboval vyjadřovat pouze v podobenstvích, jasného neříkaje
prakticky nic. A stejně jako pro Kristův monolit musíte mít i pro poezii cit.
Musíte, protože bez citu byste jen zírali na změť slov nedávajících valný smysl
a hlavou by vám táhly myšlenky zcela nesouvisející, obligátní – vypnul jsem
žehličku – zazní zcela určitě. Básník se vyjadřuje tak, aby nebyl pochopen, a
rád poslouchá řeči o odhozených závěsech zrcadla vlastní duše, o sebedestrukci,
o duševní hygieně. Ale většina básní nemusí nutně drtit v torbě jakýkoliv
smysl. Stačí ta hra slov, kde lze najít smysl, ale s ním i jeho naprostý opak.
Poezie je imaginací čtenáře, ne básníka. Básník je jen prostředek
k dopravě imaginace. Dělník slovních druhů. Jen taková lopata slova.

Oběšenci
pupeční vyhřezli
v igelitu lásky lapají dech
lékař hrudí udeří rázně
plač
k smrti děťátko
(opět autor).



Zapomeňte na výuku literatury ze školy. Zapomeňte na
hloupé vzorce rýmů ABAB či AABB či nedej bože ABAC. Zařadit analyticky poezii
do jakéhokoliv ohraničení z vás udělá jen voly. Vlado Matuška sepsal
sbírku básní a H_aluze mu to vydala. Jakožto samostatně neprodejnou přílohu.
Okurku salátovku, kterou si bez rezeně prostě dát nemůžete. Příbory vlastních
očí oviňte ubrouskem nepochopení a vrhněte se do pláče nad vlastní osobou. Ano,
je smrtelná, líbí se jí orgasmy a před vlastním životem uniká kulometným přepínáním
programů.

Okno beze skla závěsů
je pustou jizvou
zející spánkem
bezzubých úst
stařeckých
(autorovo přepnutí).

Vlado Matuška, po vzoru vzdorného proudu básnické rodové linie, vystavěl v knize monolit obyčejných věci nazvaných neobyčejnou řečí. Snít nad svou láskou u čtení jeho tvorby nebudete, ale život pravděpodobně také nemáte naplněn jen polibky lásky. Snít můžete nad svým porodem, který se pomalu mění v pohřeb, protože Matuška vám udá rytmus a rozhoupe vás k myšlení, k uvědomění si. Síla jeho básní není síla interpunkčního bodu, ale uměním, kde plivat se na vás bude, ale začnete to konečně brát jako hygienu. Duševní, tělesnou, je to jedno. Možná po této hygieně budete páchnout ještě víc, než nyní, ale na přebalu nestojí, že vám kniha udělá dobře. Nemusí, i když může. Možná záleží jen na míře vašeho rozkladu.



Stejně jako má člověk chuť se smát, když se smějí ostatní,
má chuť i básnit, básní-li ostatní. To že jeho smích zní jako řev zoufalce,
neznamená, že se nesměje rád.