Zamrzlí v historii

recenze

Jména Bohumil Hanč a Václav Vrbata nerezonují dnes veřejným prostorem tolik jako na začátku 20. století, ale mezi zájemci o historii zimních sportů, historii Krkonoš nebo české vlastenectví jsou tato jména zapsána pevně a neochvějně. Spolu s autorem Františkem Kožíkem. Ten se ve světě spisovatelů proslavil až do učebnic literatury a jeho dílo Největší z Pierotů je považováno za jednu z knižních klasik.

Bylo by však nefér tohoto spisovatele pevně svázat pouze s jedním dílem a zrovna Synové hor jsou další krásnou ukázkou jeho spisovatelského talentu. František Kožík zde vykreslil atmosféru těžkého života chudých tkalců na hřebenech hor a jejich realitu bližší smrti než životu. V knize nahlédnete do strhaných chalup i tváří a uslyšíte těžké oddechování dětí soužených hladem i věčným strachem z dalšího dne. Zda bude méně hladu nebo více smrti. Jen vzácně to bylo jinak.

Tenký svazek však není pouze depresivním popisem těžké sociální situace v Krkonoších i pod horami. Mezi stránkami začne problikávat výjimečný osud všestranného českého vlastence a sportovce Bohumila Hanče. Ten se narodil v listopadu roku 1886 do jedné z chudých rodin tkalců. Kniha sleduje jeho dětství, první pokusy i úspěchy na lyžích. První vítězství, první pozornost ze strany tehdejších zástupců kultury i vlastenectví. A přitom jeho boj za obživu rodiny, vlastní vzdělání i sportovní nadšení vedoucí k dalším úspěchům.

Kolem se také začíná vynořovat postava jeho přítele Václava Vrbaty, ale i dalších sportovců té doby. Přátelství s Nory, kteří české lyžaře jezdili trénovat i přátelsky s nimi závodit v jiskřivých zimách Krkonoš. Pozdější účast německých závodníků. Mnozí hleděli na Čechy svrchu, všichni však ne. Sledujeme Hančův život, jeho snahy, touhy a také růst. Ožení se, zadluží kvůli domku, z lásky k horám odmítá výhodnější nabídky práce a dále dobrovolničí v českých spolcích bojujících s „rakouskou hydrou“ mocnářství.

Z dnešního pohledu v knize Františka Kožíka je možné označit Bohumila Hanče za superhrdinu. Všestranný chudý člověk, konající však za každou cenu dobro, protože zná těžké poměry a zároveň uvědomělého Čecha. Své sportovní úspěchy pokládá na oltář vlastenectví a zároveň neváhá ztvárnit výraznou roli v divadelní hře volající proti rakouskému mocnářství.

Příběh je oslavou života Bohumila Hanče a později také Václava Vrbaty. Nejedná se o kritické monografie reflektující podrobně jejich životy. S ohledem na dobu jejich krátkého života a okolnosti tragické smrti to ani není v zájmu díla. Skutečně se jedná o ódu na dva přátele popisující jejich klady a tvrdou práci pro český národ. Při čtení může popadnout čtenáře touha protočit oči, že té chvály je prostě už moc. Ovšem Bohumil Hanč tak byl ve své době vnímán a jeho smrt to ještě znásobila. Ke knize proto opravdu přistupujte jako k oslavné ódě na oba lyžaře.

Když se dostanete přes život a činnost slavného sportovce, postupujete přímo k tragické události března roku 1913, kdy Hanč odstartoval na svém dle svých slov posledním závodu, aby ukončil aktivní lyžařskou a běžkařskou kariéru a věnoval se rodině a živobytí. Kniha podrobně sleduje předvečer sportovní události, jmenuje jednotlivé závodníky, popisuje jejich nálady, zmiňuje společné zážitky, naděje. Druhý den ukazuje start závodu a blížící se tragédii.

Nemohu napsat, že dnes už jsou okolnosti tragédie notoricky známé, protože to znají hlavně skuteční nadšenci a ještě tak diváci vcelku nedávno uvedeného filmu právě o této tragédii. Náhlá změna počasí v horách však zpečetila nejenom závod sám, ale také několik osudů. Tato část knihy je obzvláště strhující. Kožík popisuje hrůzu sněhové bouře i nemožnost efektivně komunikovat se zúčastněnými závodníky. Téměř všichni pochopili, že nemají proti přírodě šanci a odstoupili. Jen Hanč hnán svým přesvědčením se nevzdal. Nevěděl, že závod byl přerušen, v kritické chvíli zprávu nedostal. Jeho nadšení a vytrvalost se mu staly hrobem.

Závěr knihy mapuje nejenom všechny okolnosti tragédie, ale také úlohu Vrbaty, který nebýt tragické bouře, stal by se zřejmě „pouze“ upozaděným Hančovým přítelem. Jeho role do budoucna by byla otazníkem. Historie mu však přiřkla úlohu hrdiny. Obětoval se pro svého druha. Jejich jména budou historií vnímána už vždy v těsném obětí a to plným právem.

František Kožík knihu napsal z pohledu třetí osoby vypravěče a jedná se o beletrizaci skutečné události. I když Kožík samozřejmě čerpal z historických pramenů a události si nevymýšlel, jejich skladba i pojetí už jsou beletristickým pohledem autora. Dnes už je možné označit knihu za tendenční v silně vlasteneckém popisu událostí. Ovšem nelze to brát jako její mínus. Výklad života Bohumila Hanče je skutečnou ódou na rodiny chudých tkalců živořících s rodinami v drsném prostředí Krkonoš a pozdější vlastenecký zápal jen umocňuje obdiv k tvrdé vůli člověka. Poslední část mapující osudný závod je už ve stylu reportáže, samozřejmě nadále citově zabarvené. Ke knize je však nutné se stavět jako k pohledu na tragédii s odstupem let a nepovažovat v ní uvedené informace a obraty jako jediné pravdivé. František Kožík napsal skvělou knihu. Překračuje čas i dobu, ale není to literatura faktu.

Dnes už se může zdát Kožíkův styl přežitý a těžkopádný se sklonem k archaismům, i tak se však kniha četla velice dobře, odsýpala a bavila. I v horkém létě vás dokáže autor přenést na mrazivé hřebeny hor do reality chudých lidí i drsných mrazů. Závěrečný pocit beznaděje v bouři je strhující se vším, co k tomuto slovu patří. Budete do poslední chvíle doufat ve vykoupení dnes už známých obětí neštěstí. Budete si říkat: „Nechoď tam, je to k ničemu! nebo „Jeď, možná to stihneš!“ Příběh strhává k fandění, čtenář prožívá bolest, naději i závěr se všemi zúčastněnými. Nakonec trpký smutek ze zmařených životů.

Syny hor si do svého života nechte vjet. Horská tragédie je jedna z částí knihy, ale stojí za to mít povědomí i o událostech a realitě tomuto předcházejících. 19. století i začátek 20. století byly drsné časy a na horách to platilo násobně. Dnes jsou Krkonoše vnímány zejména jako turistická oblast v zimě i v létě. Podívat se ale do počátků boje o lepší život i češství na svazích hor je dodnes silným poselstvím a vyplatí se si jej vyslechnout.

Bohumil Hanč i Václav Vrbata mají svými osudy stále co říct bez ohled na dobu uplynulou od tragédie v horské bouři.

Dne 24. března 1913 se na Zlatém návrší odehrála tragédie. Ale příklad Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, příklad jejich statečnosti a přátelství, které neustoupilo ani před smrtí, patří nám všem. Zatímco první část knihy uměleck... více

Komentáře (0)