Christine Féret-Fleury je v zahraničí známá svou tvorbou pro mládež, ve které je hlavním tématem láska ke koním. Svou první knihu pro dospělé Christine vydala začátkem milénia. Ačkoliv z autorčiny dřívější tvorby nebylo žádné dílo přeloženo do češtiny, několik jich vyšlo alespoň ve slovenštině. Český čtenář má možnost seznámení se s touto Francouzskou prostřednictvím jejího poetického příběhu Dívka, která četla v metru, jež byl vydán počátkem března v nakladatelství Motto.
Potenciální čtenáře zaujme výrazná červená obálka a praktický menší formát. Pro zajímavost - vzhled českého přebalu je totožný s francouzským originálem. Na mnoho z nás však zapůsobí oblíbené knihomolské verbum v názvu . Někomu by se mohlo příčit použití substantiva dívka. Nezdá se vám, že v dnešní době je knižní trh doslova přesycen názvy obsahujících výraz dívka v jakékoliv podobě? Upřímně, já už jsem na tento fakt skoro alergická a takovýmto knihám se snažím nevěnovat svou pozornost už jen z pouhého osobního protestu. V případě Dívky, která četla v metru jsem však musela udělat výjimku, neboť jako správný knihomol jsem si nemohla nechat ujít příběh spjatý s knihami a čtením. Tentokráte byla má zvědavost silnější než má osobní forma ignorace.
Juliette je žena středního věku pracující jako agentka v realitní kanceláři, jejíž život se zdá být na první pohled fádní. Do práce každodenně cestuje metrem, většinou ve společnosti knih, neboť těm věnuje značnou část svého volného času. Pokud při cestě zrovna nečte, pozoruje lidi kolem sebe a vytváří si v hlavě možný scénář jejich životů. Svou fantazii si nejraději obohacuje na cestujících čtenářích, neboť u nich se hned nabízí otázka - jací lidé se ukrývají za stránkami knih různých žánrů, do nichž jsou ponořeny jejich oči a zabraná mysl? Vypovídá rozečtená kniha nějakým způsobem o charakteru svého čtenáře? A co byste řekli na informaci, že knihy si samy vybírají své čtenáře?
Při jedné ze svých rutinních cest do pracovního procesu se zamyšlená Juliette nevědomky ocitne v ulici, do které její kroky běžně nevedou. Právě v tomto místě se započne psát nová kapitola života jedné Francouzky, přičemž jí přibudou nové povinnosti a naopak - některé nepříjemnosti z jejího života zcela zmizí. Od tohoto „osudového“ okamžiku bude život Juliette pestřejší a zajímavější. Bude totiž muset lidem ve svém okolí věnovat ještě více pozornosti, času a myšlenek.
„Znáte princip putovních knih?“ pokračoval po krátké odmlce. „Tenhle koncept v roce 2001 vymyslel nebo spíš systematizoval jeden Američan, Ron Hornbakerm. Udělat ze světa knihovnu… Hezký nápad, že? Kniha se položí někde na veřejném místě, na nádraží, na lavičce uprostřed náměstí s parčíkem, v kině, někdo si ji odnese, přečte a pak ji za několik dnů nebo týdnů sám někde odloží.“ (Str. 36)
Dívka, která četla v metru je napsána er-formou, jejíž vyprávění dost často odbíhá od původní dějové linky a rozvíjí informace, které nehrají v příběhu skoro žádnou roli a tudíž jsou často rozvíjeny zbytečně. Někomu by zmíněné zbytečné rozvíjení a natahování vyprávění mohlo při čtení vadit a kazit celkový dojem. Kniha je složena z šestadvaceti kapitol a doslovu, který je sladkou tečkou po náročnějším soustředění.
Na konci knihy je uveden neúplný seznam knižních děl rozličných žánrů a doby vzniku, jež obklopovaly Juliette při jejích cestách. Některé z nich doposud nebyly přeloženy do češtiny, jiné v současnosti spadají mezi klasická literární díla. Díky seznamu má tak čtenář možnost rozšířit si své obzory.
Výhodu neskýtá jen přiložený seznam, ale i odkazy na díla světové literatury, které jsou uvedeny napříč celým příběhem. Jejich názvy ve vás mohou buďto vyvolat vzpomínky na čtení některých z nich a nebo vás mohou nalákat k tomu, abyste si je přečetli.
Ačkoliv je příběh čtivý, nalézá se v něm spousta logických nesrovnalostí a zdá se být zbytečně strašně uspěchaný. Autorka měla svůj záměr zcela jistě dobře promyšlený, ale zobrazení jejích nápadů trochu pokulhává. Na základě anotace by čtenář mohl očekávat něco jiného, než co mu je předloženo. Jeden by čekal více dějovosti, ale ta se nalézá až v pozadí Juliettiných myšlenek.
Hlavní téma zabývající se pojmem putovních knih je neotřelé a originální. Už jen pro tento fakt čtenář odpustí autorce odbíhání od tématu a nedějovost. Na druhou stranu by si ale originální téma zasloužilo neotřelé zpracování, při jehož dočtení by se čtenáři radostí usmívali.
Postav je zde vyjmenováno několik, ale blíže poznáme jen pár z nich. Juliette je tou, která nás však zajímá nejvíce a tak je jí věnováno nejvíce prostoru. Už jen z toho důvodu, že ve své knize života začne psát svůj osobitý vlastní příběh, k jehož změně si sama pomohla. Víc postav netřeba jmenovat a popisovat, neboť ty další důležité charaktery budou čtenáři představeny v ten správný okamžik.
Dívka, která četla v metru na mě zapůsobila svým tématem spjatým s knihami, protože my čtenáři knihami a s knihami nejen žijeme, ale vyhledáváme vše, co je s nimi spjaté. Oproti originální hlavní myšlence mi však vadily sáhodlouhé popisy, které mi přišly kolikrát zbytečné.
Pokud bych to měla shrnout, knihu i přes některé její nedostatky doporučuji k přečtení všem, kteří s láskou žijí nejen svůj vlastní život, ale i životy knižních hrdinů. Tato kniha pro vás bude jako pohlazení od milého člověka.
Dívka, která četla v metru Christine Féret-Fleury
Juliette zbožňuje knihy, má ráda jejich vůni a na cestu do práce si většinou nějakou přibalí do tašky. Zajímají ji ale i lidé okolo, čtenáři v pařížském metru, které pravidelně potkává. Studentka matematiky, ornitolog amatér, zamy... více