Africké cesty recenze

Vávrovy “Africké cesty”,konané v letech 1931, 1937 a 1947 a jednotlivě vylíčené v knihách “Tuareg, poslední mohykán pravěkého člověka saharského”, “Země zadávená žízní” a “Zastřená tvář Afriky”, se zde slily v jedno jediné pásmo, jednu zkušenost, jedno panorama: nádherná i polorozpadlá města, krajiny pusté jako “po stvoření světa”, bohatství, lesk, přepych - a bezměrná ubohost, bída a zotročení barevných afrických plemen - z toho všeho je utkaná široká a pestrá osnova této dvojknihy, v níž se v poutavě prudkých kontrastech prolíná minulost i přítomnost berbersko-arabské Afriky. Autor není cestovatel ve starém smyslu toho slova. Jaroslav R. Vávra je romanopisec; jeho cesty nejsou jen toulkami za svítivými kraji Orientu. Cestuje, aby studoval, ověřoval si poznatky národopisné, zeměpisné, sociální a historické. Ať na troskách starověkého Kartaga vypravuje tragedii poslední války Punů s Římany, ať v kvetoucím městě Konstantině vypráví dobrodružné osudy velkého krále Massinissy, ať podle starých zážitků líčí dávné obrazy minulých společností, dožívajících dnes již jen v hladu, bolácích a v hadrech ve kterémsi koutě nesmírné Sahary, vždycky dovede roznítit i udržet pozornost čtenáře. Tato kniha je pečlivě autorovým výborem všeho podstatného a definitivního ze tří obsáhlých knih - tří pohledů v rozmezí téměř dvaceti let. Velkí počet autorských fotografií, řada kreseb, plánků a map doprovází toto dílo, upravené dnes především pro mladé čtenáře.... celý text