Bitva o Guadalcanal recenze

Knížka v typické obálce edice Archiv MF popisuje jednu ze zlomových bitev války v Pacifiku, kterou bylo tažení na ostrově Guadalcanal. Jejím autorem není nikdo jiný než bývalý důstojník a později i velitel 1. úderného praporu USMC, tehdejší podplukovník Samuel Griffith. Patřil mezi ty, kteří se 7. srpna 1942 zúčastnili vylodění a až do svého zranění (konec září 1942 u Matanikau) byl aktérem většiny významnějších bojů na Guadalcanalu. Kniha začíná předmluvou s poděkováním všem, kteří autorovi byli při psaní knihy nápomocni. Jsou mezi nimi pamětníci a historici z obou kdysi znesvářených stran. Následujících šest map pak čtenáře seznámí s potřebným zeměpisem. Úvodní kapitoly knihy krátce uvedou důvody, proč se na původně bezvýznamném ostrově odehrála krvavá několikaměsíční bitva. Sledovat můžeme od začátku události na Šalamounových ostrovech. Zajímavě a neobvykle působí popis toho, jak na konci dubna Japonci obsadili základny v této oblasti i jak reagovali Spojenci. Rovněž se můžeme blíže seznámit s organizací australských pobřežních pozorovatelů a s jejich neocenitelnými službami. Další kapitola pak uvádí na scénu hlavní postavy - příslušníky 1. divize USMC a neznalého čtenáře mohou překvapit zmatky ze strany nejvyššího velení při manipulaci s touto jednotkou. Přese všechny spory mezi veliteli námořnictva a armády, přese všechny potíže 1. divize na Novém Zélandu a přes absenci jakýchkoli informací o Guadalcanalu začala 7. srpna operace Watchtower. Bylo zřejmě velkým štěstím 1. divize, že na samotném Guadalcanalu se vylodění nesetkalo s japonským odporem. To se ale netýkalo základny na Tulagi, kde se odehrály často opomíjené, ale o to tužší boje. Poté už následuje snad trochu stereotypní popis divokých bojů na ostrově, zpestřený občas námořní bitvou. Autor jen těžko skrývá svou nechuť k některým námořním velitelům (Fletcher, Calaghan, Wright) a občas snad i neprávem kritizuje své letecké spolubojovníky. Ale podstatné bylo, že se Spojenci dokázali poučit z vlastních chyb. Japonci nikoli a z celé knihy je to taky znát. Samotné boje na Guadalcanalu byly v literatuře mnohokrát popsány a analyzovány ze všech možných hledisek. Ale tahle knížka má něco do sebe. Psal ji člověk, který to buď zažil, nebo alespoň sledoval zblízka. První boj u řeky Tenaru, ostřelování Tokijským expresem, boje Cactus Air Force o vzdušnou nadvládu nad ostrovem, příchod R. Geigera (nového velitele "CAF"), nájezd na Tasimboko, boj na Krvavém (Edsonově) hřebeni, pochybnosti a nedostatek vůle u části spojeneckých velitelů, boje u Matanikau, příchod prvních posil z řad armády, boj u Japan Bridge, námořní bitvu u ostrova Savo, zrození legend stíhačů Gallera, Carla, Smithe, Bauera, Fosse, příchod viceadmirála Halseye do jižního Tichomoří, pokus sendaiské divize o dobytí letiště, další leteckou námořní bitvu u Santa Cruz, tragickou bitvu v noci z 12. na 13. listopad i americkou pomstu vykonanou USS Washingthon na japonské bitevní lodi Kirišima o dva dny později, další porážku US Navy na moři 30. listopadu. Na přelomu listopadu a prosince 1942 pak velení na Guadalcanalu převzal generálmajor Patch a zbytek pozemního tažení se měl odehrát v režii armády. Dále je popsán krach prosincové americké ofenzívy a rozhodnutí japonského císaře o vyklizení ostrova z 31. prosince. Z knihy je zřejmé, jak těžké bylo donutit japonské vojáky na Guadalcanalu přijmout a splnit rozkaz k ústupu. Soustřeďování japonských letadel a lodí k evakuaci však americká armáda (zde autor-mariňák jen těžko skrývá škodolibost) vyhodnotila jako přípravu k další japonské ofenzívě a americké jednotky na Guadalcanalu přešly do obrany. Japonská evakuace začala prvního února a poslední japonské jednotky opustily prokletý ostrov v noci ze 7. na 8. února. Američané pak o den později mohli prohlásit tažení na Guadalcanalu za ukončené. Kniha pak končí krátkou, ale krutou statistikou. Dnes si už nikdo z nás neumí představit, kolik lidského utrpení a kolik statečnosti viděl Guadalcanal za pouhých šest měsíců. Prostě "Bitvu o Guadalcanal" mohu k přečtení jedině doporučit. Ostatně většina dalších prací o tažení na Guadalcanalu se odvolává právě na ni (viz Hubáčkovo Vítězství v Pacifiku). Kniha si navíc dost netypicky všímá i příspěvku ženijních jednotek (CB - "mořských včel") a velký podíl na úspěchu tažení přiznává i námořníkům a letcům (výslovně pak i jejich Dakotám) neúnavně zásobujícím bojové jednotky.... celý text