Na konci aleje recenze

Román Valji Stýblové Na konci aleje vyšel poprvé v roce 1979. Tehdy už měla autorka víc než dost zkušeností životních, lékařských i tvůrčích, aby mohla proniknout do duševního světa lidí v důchodovém věku. V tradicích naší prózy, především venkovské, znamená stáří většinou úsměvnou dobrotivost, pochopení pro lidské trápení, porozumění a nadhled, ochotu a potřebu pomoci. Ústřední postavě románu Valji Stýblové se však právě těchto vlastností nedostává: samotář a egoista, malicherný, prestižní, nezapře někdejšího berního úředníka. Ze svého povolání přinesl si sedmdesátník Skoumal chladný, necitlivý vztah k lidem (sám tomu říká "nezaujatý názor"). Stále v nich vidí spíš "úřední strany" než své bližní. I když o nich hodně ví – vede v domově důchodců kartotéku a kroniku –, přece jen zůstává uzavřen do sebe. Dbá o své zdraví a správnou výživu, je pedanticky přesný, ale také vypočítavý a sobecký. V jeho postavě podala Stýblová přesný povahopis českého maloměšťáka. Leč ani tohoto člověka Stýblová nezatratila, dala mu v závěru dar příbuzenské zakotvenosti a možnost vykročit k povahové obrodě. V románu upoutávají i další postavy a postavičky, jejich starosti i radosti. Kniha Na konci aleje dokázala z prostředí zdánlivě pramálo atraktivního vytěžit dílo čtivé, potřebné a myšlenkově závažné.... celý text