O Dorotce a psovi Ukšukovi recenze

Řada směšných, ale i dramatických příběhů líčí vývoj malého štěněte k psu partnerovi, který se v dospělosti vrhne za Dorotkou do rozbouřených mořských vln. Co je na příbězích Dorotky a Ukšuka fascinující, je jejich hmatatelná reálnost, která neobyčejně sugestivně otvírá čtenářům svět dítěte a psa. Knížka sleduje na celé řadě komických i vážných příběhů vývoj psa od štěněte k dospělosti. Především jde ale o možnost komunikace mezi dítětem a psem, o jejím utváření, neboť jak říká moudrá Tara, černá psice s bílou hlavou, která jediná umí mluvit: „Má–li být pes k dítěti, jak se žádá, musí být i dítě k psovi. A nejen tak, že se pes naučí rozumět dítěti, ale i naopak.“Dorotka touží po psovi, kterého jí rodiče odpírají. Když jí tatínek při jiné příležitosti vyloží, že člověk, který něco opravdu chce, se o to musí snažit ze všech sil a leccos tomu třeba i obětovat, Dorotka ho vezme za slovo a založí si Spořitelnu přání. Od toho dne plní vzorně všechny povinnosti i úkoly. Na oslavě svých desátých narozenin vysype z pytlíku svá sebraná přání, které je vlastně jenom jedno. Ještě nenarozené štěnátko, které jí Tara slíbila. Od Tary se čtenář doví, jak v nebi u psů, je nejdřív jen neurčité „pejsko“, z kterého se teprve v předškolce vychovávají různé druhy psů, ale taky to, jak přišel pes na svět a různé zvěsti o tom, jak se k sobě dostali člověk a pes.... celý text