Otevřené tělo recenze

Otevřené tělo znamená vydanost člověka prostorům a času. Ocitáme se v tělních útrobách, sledujeme kosti, svaly a orgány, tělo je často průhledné, rozplývá se, dokonce vůbec neexistuje. Zatímco jazyk je převracen naruby, básně jsou běžně sepnuty do forem. Sbírku bez oddílů, plynoucí v jednom dechu, prokládají básně z cyklů jako Dětské scény a Příšerné sonety. Oproti mikrohororům Příšerných sonetů dochází v Dětských scénách k pokusu o návrat do dětského světa pomocí jazykové hravosti. I ten však zaplavuje všudypřítomná krutost a úzkost; laskavý dialog – ve vztahu dvou lidí nebo člověka a zvířete (básně Hymnus, Haiku nehaiku) – se stal vzácností. (Tereza Riedlbauchová) Vědomí různorodé básnické tradice autorovi umožňuje volit stejně různorodé postupy, v nichž tu převažuje nonsensová či jazyková hravost, tu zase snaha o seriózní, analytické uchopení určitého stavu jevů a věcí. Jeho poezie s touto tradicí zápolí, zkoumá ji, případně se od ní oprošťuje, zároveň ji však reflektuje jako něco, co tu stále je (například v básni Píti s básníkem, respektive ve trojici Příšerných sonetů). Poezie Jiřího Studeného alias Dr. Krejzyberda se postupně proměnila směrem k větší hloubce a hutnosti, doprovázené zároveň sebeironií a skepsí ohledně toho, co může básnické slovo dokázat. Posunula se nenápadně a neokázale do centra, neboť nemáme dnes příliš básníků, kteří by se mu mohli rovnat z hlediska významové intenzity a výrazové jiskřivosti. (Petr A. Bílek)... celý text