Smích recenze

Proslulá Bergsonova esej Smích se zamýšlí nad otázkou zdroje a smyslu smíchu. Odpověď zní, že plní závažnou společenskou roli. Kriticky totiž reaguje na vše komické, tj. na to, co vyjadřuje strnulé, mechanické stránky lidského myšlení a chování. Autor se zde projevuje nejen jako dobrý znalec literatury, ale též jako mistrný a vtipný pozorovatel každodenního života. Obřadná stránka společenského života v sobě nese latentní komično, které čeká jen na příležitost, aby se projevilo navenek. Lze říci, že obřady jsou pro společenské těleso tím, čím je převlek pro jednotlivce: musíme je brát vážné, nebof se ztotožňuji s vážným předmětem, k němuž se upínají; jakmile je však naše představivost od něho izoluje, svoji vážnost ztrácejí... Stačí jen zapomenout na vážný předmět slavnostního aktu nebo obřadu a jeho účastníci, kteří se v něm pohybují, budou působit dojmem loutek. Jejich pohyblivost je řízena nehybností formule, je to automatismus. Dokonalým automatismem je však i úředník pracující jako jednoduchý stroj či nevědomost úředního příkazu, který se aplikuje s nelítostnou osudovostí a považuje se za zákon přírody. Před několika lety ztroskotal blízko Dieppe parník pro přepravu osob a pošty. Několik cestujících se s obtížemi zachránilo na člunu. Celníci, kteří jim statečně přispěchali na pomoc, se nejdříve ptali, „jestli mají něco k proclení". Něco analogického, ačkoli subtilnějšího, je ve slovech poslance, jenž den po zločinu, spáchaném ve vlaku, interpeloval na ministra takto: „Jakmile vrah usmrtil svou oběť, vyskočil z vlaku zřejmé proti směru jízdy, což je v rozporu s úředními předpisy."... celý text