Kouzelníkův gambit přehled

předevčírem

(SPOILER) No, co dodat. Putování si zde užijeme opět víc než dost - vlastně i tahle kniha je celá jen o putování a zdolávání překážek a taky náboru nových členů jako tomu bylo u dílů předchozích. Jednoho by to mohlo začít nudit a člověk se ptá, co ho u té knihy drží, když to je pořád to samé dokola? Čtivost, bohatá slovní zásoba a chytlavá skladba. Je to prostě taková stará klasika, která nerezaví. Ale dost skřípe. Jmenovitě:
- určité nelogičnosti v ději,
- protagonistům prochází všechno až moc lehce
- velmi jednoduché vyvrcholení konce samotného čaroděje Ktačika - doufám, že to píši dobře - (až mi to přišlo strašně hloupé! Pochopte, je prakticky stejně starý jako Belgarat a dopustí se takové školácké chyby, která vymaže jeho existenci) a nemluvě o konci samotném (jsou v místě prošpikovaným nepřítelem, ale oni až na jeden jakýs takýs zádrhel projdou vším velmi hladce! Kdyby to byla jedna dvě osoby, přimhouřím oko, ale je jich celá tlupa. A ke všemu ten finální boj. Ne, nezaujal, byl tak nějak vlažný, bez náboje a ani vypravěčský um pana Eddingse mě nepřinutil jednomu či druhému fandit).
- samotní protagonisté (někteří). Tady bych se ale ráda zastavila. Se´Nedra je pro mě naprosto nesympatická postava. Rozmazlená fiflena, které má jako patřit titul Královna světa? No nazdar hodiny. Lituji chlapa, který si ji vezme (a něco mi říká, že tenhle roztomilý dáreček si rozbalí Garion). Tuhle knihu jsem s ní opravdu přetrpěla. Protože mám pocit, že i teta Pol ji nadržuje - v jedné pasáži, kdy potkají čaroděje, který je špinavý až hanba a častují se s tetou Pol ne zrovna vybíravými výrazy, se princeznička rozohní o hanebnosti jeho chování a teta Pol velmi jednoduše princezně vysvětlí, jak to chodí. Něco mi říká, že kdyby to byl Garion, kdo by vychrlil tahle slova, skončil by u mytí nádobí celý měsíc jako trest za jeho prostořekost. Ale že je to princeznička, je omilostněna ve všem. No, byla jsem ráda, že jsem si od ní na konci knihy oddechla. Jenže potom tam přišla další nesympatická postava - fanatik! Takže z bláta do louže. Kdybych ale měla dát přednost menšímu zlu před větším, nejspíš nikoho nepřekvapí, že bych si zvolila toho fanatika.
Sečteno, podtrženo a jede se dál.

26.09.2024

Aby získal zpět ukradený Orb a naplnil starodávné proroctví, musí se Belgarat se svými společníky vydat až do nepřátelského Kthol Murgosu, který se připravuje na válku. Třetí kniha Belgariad je přesně tím, čeho jsem se obával na konci předchozí knihy: poměrně únavným putováním, které kdesi cestou ztratilo směr a cíl. Dramatických momentů je poskrovnu, vlastně jen sbíráme figurky na šachovnici, abychom si snad někdy v budoucnu mohli zahrát partii této královské hry. Některé nevýznamné pěšáky při tomto sbírání pochopitelně vyřadíme, abychom se s nimi nemuseli vláčet napříč hrací deskou, ale je to takové opatrné a na věci to nic nemění. Hlavní hrdinové pak jakoby nám zamrzli v čase a nikam se nevyvíjejí. Pokud někdo očekával, že alespoň vedlejší postavy zaujmou vyhraněné stanovisko a projeví se přinejmenším hozením rukavice do ringu, bude nejspíš také zklamán. Celý příběh je postaven na detailech a drobných epizodkách, v celkovém pohledu však ztrácí vypovídací schopnost a pomalu, ale jistě, se do něho vkrádá nuda. Tu nevykompenzuje ani Eddingsův velice příjemný vyprávěčský styl.