Od Olympu k panteonu přehled

20.06.2024

Protože ortopraxe řeckého nebo římského náboženství často zůstává ve stínu mytologie, Ladislav Vidman se rozhodl věnovat knížku právě rituálům (oběť, inkubace, mysteria), institucím (věštírny, chrámy, klérus) a morálním či teologickým představám (epifanie, reinkarnace, osud) antického člověka. Četla jsem ji jako doplnění k několika předmětům o antickém náboženství, které jsem měla letos a loni zapsané na univerzitě, a přesto jsem se z ní dozvěděla spoustu nového. I když totiž autor se čtenářem rozpráví spíš popularizačně, čerpá z úctyhodného korpusu pramenů – hlavně z nápisů, jelikož byl zaměřením epigrafik.

Považuji tuhle knížku za mimořádně dobrou a cením si nejen autorovy erudice (zabývá se třeba výskytem Dionýsova kultu na mínojské Krétě, což mě u takto staré publikace překvapilo), ale také jeho přístupnosti a vlídnosti. Jediné, co bych knížce nepřičetla tak úplně k dobru, je křesťanské prisma. Dr. Vidman často přibližuje antickou realitu pomocí vynalézavých paralel s křesťanstvím (pokřik při oběti = pokřik při volbě papeže), což je milé a pravděpodobně i akademicky v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy antiku soudí – takže to, co v ní ladí s křesťanskou morálku (např. Platónovo pojetí božstva, bratrství věřících v orientálních kultech hellénismu, ideál láskyplného heterosexuálního manželství u Plútarcha), je mu chvályhodné. Naopak to, co se křesťanské morálce a estetice vymyká (pederastie, sebevražda), komentuje s nelibostí, ba dokonce v plurálu („mnohem sympatičtější nám je...“).

Celkově na antiku nahlíží jako na předstupeň ve vzestupném vývoji dějin ke křesťanství, jež si podle něho ze starověku bere to, co bylo převzetí hodno. Pálení Menandrových komedií a Sapfiných básní, zničení Alexandrijské knihovny nebo zlynčování Hypatie ho v těchto idylických představách asi nijak neruší.
Ačkoli uznává, že křesťanství bylo jen dalším z mnoha orientálních kultů přinášejících „novou zbožnost“ v duchu doby (což u křesťanských historiků zdaleka není samozřejmost, takže palec nahoru), hovoří o „falešných prorocích“ pozdního starověku – přičemž „falešní“ jsou pro něj úplně všichni s výjimkou jistého palestinského potížisty jménem Ježíš.
Nicméně jsem ráda, že jsem knížku četla. Mimo jiné i proto, že se s nadšením dívám na restaurování kultu starých bohů v dnešním Řecku. Víc než půl druhého tisíciletí od vydání Theodosiova ediktu zakazujícího „pohanství“ se dnes zase hodí vědět, jak se správně modlit, jak uctít sochu nebo jak přinést nekrvavou oběť bohům. Eleleu!

06.05.2021

Na to, že se jedná o naučnou literaturu, tak se tato kniha opravdu celkem dobře čte. Co je ale u čtení potřeba je celkový přehled o vývoji a událostech antického Řecka i Říma. Autor na události navazuje a dává je do kontextu společenských a náboženských poměrů. Takže např. pokud nevíte jak probíhaly Punské války, tak vám i jejich dopad na náboženství antického Říma nebude zcela jasný. Vše se ale dá krásně dohledat na Wiki a pak se už člověk rychle zorientuje. :) Jediná výtka z mého pohledu je, že někdy autor zabíhá do až moc velkých detailů, které doplňuje o nápisy z doby či pasáže z dobových pramenů. Pro "laika" můžou být tyto pasáže až moc odborné či zmatečné.