Morphin Red přehled

20.02.2023

Svět za zdmi detenčního ústavu v Dundalku se podobá peklu. Proto také odtud čtveřice teenagerů z programu Morphin Red utíká, aby to zkusili venku na svou pěst lépe a jinak. Po dvaceti letech se jim jejich minulost připomíná, a není to připomínka kdovíjak příjemná. Tak nějak se mi při čtení Hetešova románu připomněl starý Renčův film Requiem pro panenku, který však byl oproti perverzitám v Dundalku pohádkou před spaním. Petr se ve své tvorbě hrubým a drsným scénám nikdy nevyhýbal (a je to jen dobře), ale u Morphin Red jsem měl poprvé pocit, že je těch krutostí a oplzlostí přece jen příliš a že jsou malinko samoúčelné. Bylo to o to výraznější, že dějová linka se na rozdíl od jiných Petrových knih jen ospale přelévala a k nějakému výraznému cíli směřovala spíše virtuálně, než s pevným odhodláním ho reálně dosáhnout. Hromada flashbacků tuto liknavost podporovala mírou více než vrchovatou, a tak není divu, že jsem byl z finálního rozstřelu hodně rozpačitý a z díla jako celku na rozpacích, co si s ním počít a jak ho ohodnotit. Četlo se to dobře a rychle, ale výsledný dojem uvízl někde mezi žebry, aniž by se dotkl srdce.

24.01.2022

Uf. A je to. Škoda, že nemůžu napsat, co si myslím, neb bych prozradila konec. :)

Pro mě jiný Heteša. První román, ve kterém nepadají vtipné hlášky a není komický a ani humorný.
Začátek byl ostrý. Použiju citát, který sem vložil už Terva, protože tahle nevinná vzpomínka je startér.
"Dnes je tomu dvacet let, co zahynula tragickou smrtí moje maminka Emily Laughlinová, novinářka z BalTime. Kdo jste jí znali, věnujte jí tichou vzpomínku. Pokud si vzpomene i Wendy Talleyová, budu ráda. "
A tímhle to všechno začíná. Jako vždy drsné, uvěřitelné, až z toho někdy mrazí. Detenční ústav pro mladistvé, proboha, když jeden čte, jak to tam chodilo, má chuť brečet a hulákat do celého světa nezletilců: "buďte radši hodní, je to fakt mnohem lepší". Vybrat čtyři nevinná stvoření a vystavit je doživotně tomu, čemu čelí, je prostě hnusný. Nechci říkat, že jim to zkazilo život, to ne, ale rozhodně změnilo. Nevratně. Brr.
Deníkové zápisky jsou dobrý nápad. Vysvětlují mnohé a já jsem se líp orientovala v postavách. Z počátku jich na mě bylo trochu moc. Pak ubývaly, některých mi bylo hodně líto a tajně jsem doufala, že se "něco" stane a zase se objeví. :)
Jestli jsou zrovna tyhle biotechnologické vymoženosti a experimenty část naší budoucnosti, budu ráda, když moje budoucnost skončí dřív, než tahle nastane.
Nejsympatičtěšjí osoba celého příběhu je věrný android Gershwin. Ten by se mi moc líbil. :-)
PS. Jsem čtenářské sci-fi ucho. Dokonce jsem si musela vyhledat, co to teda ten cyberpunkový román je. Tak teď už to vím. :-) Knížkám, příběhům, i nám, zdar!