Bílá oblaka tempo & emoce

Ve studených nevlídných dnech časné zimy roku 1944 se vlekli sněhovou vánicí dva lidé. Kráčeli těžce po kluzkém úbočí, vítr je bičoval, sníh zalepoval oči. Ten menší z nich nesl harmoniku, jako by se nemohl rozloučit s milovanou hračkou. A kdybychom nahlédli zblízka, zblizoučka, viděli bychom dětskou tvář s důvěřivýma očima, které však za poslední týdny viděly mnoho, víc než jiné oči za celý život. A kdyby ten menší odhrnul s hlavy šátek, vlňák, jímž má přikryta ramena, poznali bychom, že je to děvčátko ani ne dvanáctileté. A snad mnohem mladší. Je to Zuzka a ten velký je partyzán Petr. Zuzka ho zná teprve několik týdnů, jako on ji. Ztratila se rodičům, vyběhla v dýmu a ve střelbě, polekala se. Náhodou se dostala do přestřelky mezi partyzány a německými fašisty. Partyzáni se jí ujali, co mohli také dělat jiného? A když se museli rozdělit, aby dosáhli po skupinkách několika cílů, zůstala Zuzanka s partyzánem Petrem, který se o ni staral jako otec nebo veliký bratr. Zkusili spolu mnoho. Nakonec se prodírali k cíli opuštěnými samotami a polorozbitými horskými vesničkami, předstírajíce, že jsou žebráci. A když málem došli svého cíle, když jim už kynulo prozatímní jakés takés bezpečí, našla kulka nepřátelské pušky terč, který neměl být terčem, neboť malou Zuzku měl očekávat nový a svobodný život, tak volný, jak volně plují nad Nízkými Tatrami bílá oblaka.... celý text