Listy federalistů tempo & emoce

Listy federalistů jsou série 85 článků hájících ratifikaci Ústavy Spojených států amerických. 77 esejí bylo vydáno v The Independent Journal a The New York Packet mezi říjnem 1787 a srpnem 1788. Kompilace těchto a osmi dalších, zvaných Federalista či Nová ústava, byly vydány ve dvou svazcích v roce 1788 J. a A. McLeanovými. Správný název těchto sérií je Federalista (The Federalist) – jméno Listy federalistů se objevilo až ve 20. století. Listy federalistů zůstávají prvotním zdrojem interpretace americké ústavy, neboť tyto eseje dávají obecný přehled o srozumitelné a atraktivní verzi filosofie a motivací navrhovaného systému vlády.Autoři Listů federalistů chtěli jak ovlivnit volbu ve prospěch ratifikace, tak usměrnit budoucí interpretace Ústavy. Podle historika Richarda B. Morrise jsou „nesrovnatelným výkladem Ústavy, klasika v politické vědě dosud nepřekonaná v šíři i hloubce dílem jakéhokoli pozdějšího amerického pisatele“. V době vydávání bylo autorství článků přísně střežené tajemství, byť důvtipný pozorovatel mohl hádat, že za nimi pravděpodobně stáli Hamilton, Madison a Jay. Po Hamiltonově smrti v roce 1804 se list, který napsal, dostal na veřejnost a přisuzoval mu autorství 2/3 Listů, včetně těch, které se zdají být dílem Madisona (49-58, 62, a 63). Douglass Adair v roce 1944 ve své práci postuloval rozbor autorství následujících tří postav americké historie (a jeho posudek byl v roce 1964 potvrzen počítačovou analýzou textů). Alexander Hamilton (51 článků: 1, 6–9, 11–13, 15–17, 21–36, 59–61, a 65–85) James Madison (29 článků: 10, 14, 37–58 a 62–63) John Jay (5 článků: 2–5 a 64). zbylé články, 18–20, byly výsledkem spolupráce mezi Madisonem a Hamiltonem Autoři používali pseudonym „Publius“ na počest římského konzula Publia Valeria Publicoly. Madison, jehož potomci jej přes jeho opakované odmítání této cti v době jeho života uznávali za otce Ústavy, se stal předním členem americké sněmovny reprezentantů z Virginie (1789-1797), státním tajemníkem (ministrem obrany) (1801-1809) a nakonec čtvrtým prezidentem Spojených států amerických. Hamilton, který byl vůdčím obhájcem národní ústavní reformy v průběhu 80. let 18. století a reprezentoval New York při ústavním sněmu, se v roce 1789 stal prvním tajemníkem státní pokladny (ministr financí) a toto místo držel až do své rezignace v roce 1795. John Jay, který byl ministrem zahraničních záležitostí pod Články Konfederace z roku 1784 až do jejich vypršení v roce 1789, se stal ministrem spravedlnosti Spojených států amerických v roce 1789. V roce 1795 odstoupil, aby přijal zvolení guvernéra státu New York, tento post držel po dvě volební období, do roku 1801. Mezi esejemi tvořícími Listy federalistů vyniká hned několik článků. Číslo 10, ve kterém Madison diskutuje prostředky předcházení vlády většinové kliky a obhajuje rozšířenou republiku, je obecně uznávána jako nejdůležitější ze všech 85 článků z filosofického úhlu pohledu. Doplněna je číslem 14, ve kterém Madison „bere míry“ tehdejších Spojených států, deklaruje je jako vhodné pro rozšířenou republiku a uzavírá s pamětnou obhajobou ústavní a politické tvořivosti federálního sněmu.V listu č. 84 Hamilton bere za uzavřený případ to, že není potřeba poupravovat Ústavu přidáním Listiny práv, a trvá na tom, že různá opatření v navrhované Ústavě ochraňují svobodu na úroveň listiny práv. List č. 78, taktéž napsán Hamiltonem, nastiňuje obrysy doktríny právní oponentury federálními soudy federální legislativy nebo nařízení výkonné moci. List č. 70 uvádí Hamiltonův případ šéfa americké exekutivy v jedné osobě. V listu č. 39 Madison představuje nejprůzračnější exposé toho, co se později začalo nazývat „federalismus“. V listu č. 51 Madison destiluje argumenty pro „systém brzd a protivah“ ve své pamětné eseji často citované pro své opravňování vlády coby „největší ze všech reflexí podstaty člověka“.... celý text