Zakřič do tmy já tempo & emoce

U nákladní rampy malého obchodu zarachotily brdny s mlékem a přiměly Báru otevřít oči. Mám po maturitě, blesklo jí hlavou. Včera jsem maturovala, už se nemusím učit. S úlevou zase přivřela víčka, ale dlouho to nevydržela. Přítmnost čehosi neobvyklého jí bránila navázat na přetržené snění. Pozorně se zaposlouchala do zvuků třípokojového bytu. V kuchyni tikaly hodiny, v koupelně kapala voda, jinak nic. Buďto je hrozně brzo a táta s mámou ještě spí, nebo už jsou oba pryč. Na stěně vedle velkého fotografického portrétu Báry se objevil nepravidelný obdélník slunce. Je sedm, uvědomila si spokojeně, jsem tu sama. Levou rukou hledala a desce peřiňáku náramkové hodinky. Sedm hodin deset minut. Pokojně si založila ruce za hlavu, ale vzápětí se neklidně zavrtěla. Slíbila přece Haně, že jí půjde napovídat češtinu. Kdyby hořelo. Posadila se a začala v duchu vypočítávat, co všechno pro to musí udělat. Vstát, obléct se, umýt, a i když vynechá snídani, stihne začátek jen tak tak, ke gymnáziu je to alespoň dvacet inut. Při představě, že znovu vstupuje do školy a znovu se ocitá mezi nervózními, naparáděnými spolužačkami, které budou zbytečně uklidňovat ještě nervóznější třídní, a že bude muset znovu a znovu líčit, jaké to bylo...... celý text