Marttyjane profil

Kdo jsem

Co o sobě mohu říci? Jsem autorka a spisovatelka, jen prozatím na samém začátku. Mám dopsanou svou první knihu, která se ještě upravuje a dostává ten správný děj. Během odpočinku píši povídky, které mi právě tento měsíc začnou vycházet v internetovém časopise Keltoviny. Povídky a básně, které jsem kdy napsala. Baví mě psát, ale stejně tak číst. Zde nacházím možnost objevit knihy, které nekoupím jinde. Kniha je cesta do duše a každá má své kouzlo. Její cesta je ke každému z nás.
Jinak také fotím. Vše se hezky propojilo a tak se chystám na sepsání příběhu jednoho foťáku a jeho trable s jeho majitelkou provedou čtenáře cestou nastavení a jak s foťákem pracovat. Vtipná forma manuálu pro začínající amatéry, jakou jsem byla na začátku i já. Vše je spojeno se vším. Miluji kreativitu a tyto dvě věci se krásně propojí v jednu. To jsem já. Martina Nováková

Jedna povídka ode mě, povídka na zadané téma. Takto trávím volné chvíle a třeba se jednou odvážím své povídky dát do jedné sbírky. Však proč ne. Někdy je těžké číst knihu a chceme si jen odpočinout. Povídka je ideální na takové chvilky..

Proč by někdo dobrovolně odešel na opuštěný ostrov?

Každý den se potácím v tom davu. Každý den stejný. Jako ovce. Jdu po ulici a tam dalších tisíc ovcí, co si šlapou cestou necestou za svou nevěstou, no trochu fórek, prostě do práce, pak zas z práce. Všichni ponoření do svých myšlenek a všichni jsou si cizí. Možná se znají, ale neví o tom. Neví, protože jsou možná tak přáteli na Facebooku. Nevnímají se navzájem. Já to mám obráceně. Já vnímám a přemýšlím. Co si asi myslí tamta paní, která má přimhouřené oči, kterýma by mě nejraději probodla, kdyby mohla. Možná se doma pohádala s manželem, nebo s přítelem. Nebo s přítelkyní. Těžko říct. Jen ten malý capart, co si ťape vedle ní je dost nad věcí. Asi jdou do školy a ona do práce. Podle toho, jak se tváří, myslím, že ji ta práce asi nebaví. Chybí úsměv. Jsou vidět starosti.
Kolikrát mám chuť fotit. Fotit ty příběhy a doma nad nimi přemýšlet. Přemýšlím dost často. Není to tak dlouho, když jsem sledovala jeden film, kde se nějaký cestovatel usadil na opuštěném ostrově. „Proč by někdo chtěl dobrovolně bydlet na opuštěném ostrově?“ říkám si a okamžitě mi to všechno začíná pomalu docházet.
Představila jsem si ten stres, abych byla všude včas. Ten chaos na ulicích. Tu hromadu lidí, když jdu z práce a nejraději bych byla úplně sama. Ten divný pocit úzkosti, když se snažím prodrat cestu na jezdící schody v metru. V tu nejhorší chvíli mě myšlenky najednou přenesou na ten zmíněný ostrov. Najednou klid a ticho. Jen šumění moře, pohled do dálky, kde není konce. Slunce nad vodou, která se různě zamotává a hýbe v rytmu mého dechu. Však i moře dýchá a dává to najevo vlnami. Pak ten vítr, který prolétává mezi stromy, které na tom mém ostrově jsou. Papoušci, co někde v korunách křičí a volají, „ostrov je můj, běž domů, vetřelče!“ a já se ohlížím a hledám barevná pírka. Pak se zvednu a pomalu se procházím po břehu ostrova, abych zjistila, že tu se mnou už žádná další ovce není. Ano. Jsem tu sama. Možná se trochu bojím, ale uklidňuje mě ten fakt, že jsem tu jen já. Já jsem teď ta důležitá a svobodná. Nemusím se rvát někde v metru a vyhýbat se té hordě dalších ovcí. Nemusím se stresovat, že přijdu pozdě do práce. Má práce je teď a tady. Má práce je přežít. Půjdu najít něco k jídlu a zkusit rozdělat oheň, než zapadne slunce.
Odcházím a jsem úplně klidná. Klidná a vyrovnaná. Kéž by tak mohl každý z nás zůstat alespoň jeden den na opuštěném ostrově. Alespoň bychom si zase začali vážit všeho, co máme, protože už to dlouho neděláme.