Kašel mé milenky zajímavosti

MILAN DĚŽINSKÝ patři mezi nejmladší publikující básníky, narodil se roku 1974 v Kyjově na Moravě, ale od dětství žije v Roudnici nad Labem. V roce 1996 vydal v nakladatelství Velarium sbírku Černá hodinka. Jestliže v Černé hodince povětšinou jen zachycoval momentky a nevycházel z pokoje, který nemůže nepřipomínat souchotinářskou cimřičku polského romantika Slowackého anebo studené doupě německého expresionisty Gottfrieda Benna, ve sbírce Kašel mé milenky svůj strašidelný byt opouští, aby se ocitl uprostřed města a krajiny. A je to Roudnice, vinařská Roudnice podminovaná sudy rozehřátými bouřlivým kvašením ale i opukové město omývané studenou řekou, na jejichž ostrůvcích stojí zatuchlé prkenné rybárny: „Papírky můr; lepty v srpku tváře. / Vše tak navoněné plísní. Příze očí. / Sypká ústa, tato ruka, zdi. / Sypkovina černých plic. // ... Hrudníčky much se rozpínají..." (Rybárna). U Děžinského všechno teří, trouchniví, tlí, rozpadá se. Mezi verši se povalují úlomky jakéhosi strženého morového sloupu, smrt je zde opravdu černá a studí jako listopadová labská voda. Dusné léto je pak v protikladu k tvrdé, mrazivé zimě s mrtvolkami včel na balzových římsách úlů. V pozadí těchto básní je cítit něčí všudypřítomný škleb, jako by těmi provlhlými stránkami prostupoval hnědý vodoznak – pitvorná grimasa ošklivého podivína odněkud z Račiněvsi, pokřivená tvář chroupající kél uprostřed radličnich podluží porostlých puškvorci a řebříčky. Děžinský je především eufonik, přiznává hlásce významovou hodnotu obdobnou významově hodnotě slova, v jeho básních místy doslova řinčí tvrdá -r a -ř, na začátku verše často vybuchuje sršivá hvězdokupa souhlásek, jež rozmetává ostrá, „zabodásňová" -s. (Svraštělý střin břicha, strzuby, chvějivá rež prádelních šňůr...) Děžinský pozoruje svět nejčastěji zevnitř věci. A když už jsme v temném, šplouchaném nitru, v kalandru břicha, nalezneme, zde opět černé, chrutí, ukrývanou touhu po ženě (chrutí = říje). Žena je v Děžinského básních důsledně šifrována, na první pohled není vůbec vidět. Autor si je vědom toho, že žena je tajemství. Stejně tak poezie. Obě jsou jako zaorané středověké cesty v polích za Roudnicí, které se začnou rýsovat v pruzích lánů, teprve když vystoupáš na vrchol Řípu. A o to přece jde. Bogdan Trojak... celý text