Alois Lang životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Po maturitě na německém gymnáziu v Kroměříži (1888) a studiu teologie v kněžském semináři v Olomouci byl r. 1892 vysvěcen na kněze; v r. 1898 získal doktorát teologie. Po krátkém kaplanování v Životicích působil v Moravské Ostravě, kde také (do r. 1930) učil náboženství, zprvu na měšťanské škole, od r. 1899 jako profesor na reálném gymnáziu. Cesta do Itálie v r. 1900 (s K. Dostálem-Lutinovem) v něm vzbudila zájem o osobnost sv. Františka z Assisi. Na odpočinku žil v Brně-Králově Poli a v Prostějově.

V r. 1899 uveřejnil v časopise Katolické moderny Nový život esej Dítě slasti. Tato osobitá interpretace románu Gabriela D'Annunzia byla jeho prvním pokusem o psychologický, nábožensko-filozofický portrét díla kladoucího závažné životně filozofické otázky. Ve svých dalších pracích z počátku století psal o A. Strindbergovi, St. Przybyszewském, F. Roseggerovi, H. Heinovi, M. P. Arcybaševovi. Tehdy také začal studovat F. M. Dostojevského, o němž později vydal knihu s příznačným podtitulem Křížová cesta náboženského myslitele ruského. Dostojevského vztah k pravoslaví a jeho soudy o katolicismu jsou L. východiskem ke konfrontaci pravoslaví s katolicismem a k úvahám o úloze pravoslaví v kulturním a sociálním životě Ruska i Evropy. Další pozornost věnoval výrazným osobnostem katolické mystiky. Podle V. Bitnara se L. „vypracoval hlubokým studiem filozofie na znalce katolické mystiky středověké i moderní. Vedle překladatelství významných děl proslul jako jemný portrétista myslitelů a básníků všech dob katolické kultury, podávající výsledky svého trpělivého bádání formou vybranou a básnickou“. Po studii o „světle z Assisi“ – sv. Františkovi následovaly „důmyslné a vroucí“ monografie o „bláznu pro Krista“ Jacoponu da Todi (středověký básník-světec, „jeden z největších duchovních synů Františkových“), Angelu Silesiovi (vl. jménem J. Scheffler, slezský barokní mystik), „bláznu Božím“ Jindřichu Susovi (německý středověký mystik), „mystiku německé romantiky“ Novalisovi a o „otci pouště“ sv. Jeronýmovi (latinský církevní otec, proslulý latinskými překlady bible a řeckých církevních otců). Významnou náboženskou osobnost 19. století našel L. v kardinálu J. H. Newmanovi; ve své knize o něm podal „obraz Newmana jako náboženského myslitele, jak se obráží v zrcadle vlastního myšlení“. (Ve svých monografiích se L. představil i jako překladatel; např. studie o Novalisovi obsahuje překlad Novalisových Hymnů k Noci). – L. vycházel z církevního rozlišování přirozené a nadpřirozené náboženské extáze; dobře si uvědomoval, jak snadno se tu od „nadnormality“ dá přejít k „abnormalitě“. Od mystiky neočekával rozšíření náboženského poznání (vědění), avšak spojoval s ní (a s četbou mysticky laděných prací) naději na prohloubení, zduchovnění náboženského života věřících. – O souborné vydání L. prací se pokoušeli Ladislav Kuncíř (Družstvo přátel Studia) a – v návaznosti na Kuncíře – Aloys Skoumal.