Angela Davis životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Když českým boomerkám či boomerům řeknete „Angela Y. Davis“, vybaví se jim „soudružka Angela Davisová“, zavzpomínají na začátek sedmdesátých let, na normalizaci, zanadávají si na „komunisty“ a s pohoršením vypínají. Tak jednoduché to ale není, milí pamětníci a pamětnice. Tuto knihu jsme samozřejmě vydaliy při plném vědomí, že Angela Davis je z českého pohledu postavou kontroverzní nebo kontroverzi vzbuzující, ale není rozhodně postavou jednoduchou a jednoduše odmítnutelnou. Jak a proč se Angela Davis ocitla v roce 1972 v Praze jako propagandistický nástroj tehdejšího normalizačního režimu, k tomu se za chvíli dostaneme. Nejprve však to, co tomu předcházelo, a co ani v současných reportážích např. na Českém rozhlasu Plus nezmiňují.

Angela Davis se narodila v roce 1944 ve městě Birmingham ve státě Alabama, tedy ve státě, který za Občanské války patřil do Konfederace, k Jihu, k rasistickým zastáncům otrokářství. Jedna kuriozita na okraj, pro ty, kdo nemají po ruce českou Wikipedii, heslo Alabama:

Teprve v roce 2000 (jako v posledním státě USA) byl v Alabamě oficiálně zrušen zákon, který zakazoval smíšená manželství s černochy, ačkoliv již 33 let byl v konfliktu s rozsudkem Nejvyššího soudu Spojených států amerických, který tato manželství legalizoval bez ohledu na místní zákony.

V padesátých letech nebyl život v segregované čtvrti v tehdy hornickém a průmyslovém městě, s rasistickými žhářskými útoky ze strany Ku-klux-klanu, díky nimž dostala čtvrť přezdívku „Dynamite Hill“, jednoduchý ani pro mladou dívku z černošské střední třídy, chodící do segregované školy. Rodiče Angely Davis byli aktivní v hnutí za občanská práva (1954–1968) a v levicových organizacích. V roce 1963 členové Ku-klux-klanu provedli teroristický bombový útok na baptistický kostel v Birminghamu, při němž zahynuly čtyři černošské dívky, které Angela Davis osobně znala. Tyto životní zkušenosti ji přivedly k aktivismu proti rasismu v dobách, kdy se dosažení občanských práv Afroameričanů stalo cílem rozsáhlého protestního hnutí. Stalo se také cílem mnoha rasistických útoků, atentátů a vražd, a to nejen ze strany rasistických pravicových skupin, ale i ze strany FBI v rámci tajného a nezákonného programu COINTELPRO, zaměřeného především proti Komunistické straně USA (CPUSA), dále proti feministickým, LGBTQ a protiválečným organizacím, proti nové levici, environmentálnímu hnutí a hnutí za práva zvířat či hnutí za práva původních Američanů.

V této atmosféře, po zavraždění dr. Martina Luthera Kinga v roce 1968, dokončila Angela Davis magisterské studium a o rok později vstoupila do Komunistické strany USA. Z dnešního hlediska bychom řekli, že šlo o jednu z těch horších, Moskvě poslušných stran, pravý opak reformního eurokomunismu (CPUSA např. souhlasila s invazí do Československa v srpnu 1968, odmítala perestrojku, schvalovala puč proti Gorbačovovi atd.). V témže roce se také stala členkou pobočky Black Panther Party v Los Angeles, tedy v Kalifornii, kde byl v té době guvernérem nechvalně proslulý republikán Ronald Reagan. Davis byla v roce 1970 vyhozena z práce na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA), kde vyučovala, nejprve proto, že byla členkou CPUSA, což soudně napadla a po znovupřijetí byla opět vyhozena pro „štvavé projevy“, mimo jiné proto, že použila pro policisty v té době poměrně běžný výraz „pigs“ (prasata).

Následuje klíčová pasáž v životopise Angely Davis, případ tzv. Soledad Brothers, tří afroamerických vězňů z věznice Soledad, obviněných z vraždy bílého bachaře. Co např. pořad na Českém rozhlasu Plus opomenul zmínit, je, že vraždou bachaře tito vězni, spojení s Black Panther Party, odpověděli na předchozí zavraždění tří černošských vězňů jiným dozorcem (střelbou ze strážní věže, bez varování) při rvačce na dvoře věznice. Tehdejší rasové a sociální napětí ve vězeňském systému v USA bylo vyostřeným odrazem celospolečenských konfliktů.

Angela Davis se angažovala ve výboru na obranu Soledad Brothers, který podporovaly i další známé osobnosti, např. Marlon Brando, Noam Chomsky, Lawrence Ferlinghetti, Jane Fonda a Allen Ginsberg. Jonathan Jackson, tehdy sedmnáctiletý bratr jednoho z obviněných, George Jacksona, se v srpnu 1970 pokusil o únos soudce při procesu s jiným vězněm z věznice Soledad: Jackson, soudce Harold Haley a další dva vězni byli zastřeleni, prokurátor Thomas, další vězeň a členka poroty byli zraněni. Následné vyšetřování prokázalo, že použité zbraně koupila právě Angela Davis.

Po několika měsících na útěku byla Angela Davis v říjnu 1970 dopadena a následně postavena před soud za únos a vraždu soudce Haleyho. Ve vazební věznici byla držena delší dobu v samovazbě, po 16 měsících byla propuštěna na kauci 100 000 dolarů. Ještě před propuštěním vznikla kampaň na obranu Angely Davis po celých USA. Nakonec byla v červnu 1972 porotou, v níž seděli pouze běloši, zproštěna obžaloby pro nedostatek důkazů.

Na počátku roku 1972 se na druhé straně světa, v zemích pod kontrolou SSSR, rozvinula masivní kampaň za svobodu pro Angelu Davis. Masivní zejména v tehdejší NDR, odkud putovaly do USA tisíce pohlednic a dopisů pro vězněnou aktivistku a členku CPUSA. (Pro srovnání: v archivu National United Committee to Free Angela Davis, čítajícím stovky archivářských boxů, nalezneme pouhé 3 boxy s korespondencí z ČSSR, zatímco z NDR se dochovalo přes 250 boxů, podobně z SSSR).

Že byla Angela Davis normalizačně-komunistickou propagandou využita, o tom nemůže být pochyb (a co je horší: především vizuálně). Stačí se podívat, jak se režim stavěl k jejímu dílu. V češtině vyšla kniha jejích projevů v roce 1972 (přeložená z francouzštiny?!) a pak nastalo ticho. (V ruštině vyšla její autobiografie v roce 1978, několik textů ve sbornících a ruský překlad stěžejního díla Women, Race and Class z roku 1981 vyšel až v roce 1987.) Její radikální emancipační feminismus a antirasismus byly pro tehdejší „socialistické“ země nestravitelné.

Otázkou je a zůstává, zda si v roce 1972, tedy ve svých 28 letech uvědomovala, co se kolem ní děje. Na jedné straně zřejmě podlehla studenoválečné logice typu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ a o zemích tehdejší RVHP měla nepochybně zkreslené informace z prostředí CPUSA, na straně druhé tak jako mnozí jiní před ní a po ní nejspíš chtěla věřit, že někde jinde na světě mohou existovat státy, kde se podařilo odstranit vykořisťování, genderovou a rasovou diskriminaci. A tak v sedmdesátých letech 20. století tyto země na pozvání tehdejších diktatur navštěvovala. Např. ve východním Berlíně se v září 1972 setkala a vřele objala s (levicovou) disidentkou Erikou Berthold-Havemann a potřásla si rukou s tehdejším představitelem moci v NDR Erichem Honeckerem, který byl zodpovědný za stavbu berlínské zdi a za střelbu do lidí pokoušejících se opustit NDR směrem na západ.

V kontextu knihy Jsou věznice překonané? je rovněž ironické, že tehdejší Angela Davis, zřejmě z pocitu loajality k režimům, o nichž měla velké iluze nebo je po dlouhou dobu nechtěla ztratit, odmítala podpořit politické vězně v zemích „východního bloku“, o což jí v dopise žádal z KSČ vyloučený Jiří Pelikán a tuto nepodporu jí následně po vyhoštění z SSSR vyčítal spisovatel Alexandr Solženicyn.

Po zhroucení „východního bloku“ se začala Angela Davis posouvat: v roce 1991 opustila Komunistickou stranu USA, na konci devadesátých let se zapojila do abolicionistického hnutí, zúčastnila se v roce 2011 shromáždění Occupy Wall Street, v Berlíně vyjádřila v roce 2015 podporu uprchlíkům. Stala se z ní demokratická socialistka, podpořila kandidaturu Hillary Clinton, Jeremyho Corbyna či hnutí BDS.

Nežijeme naštěstí v dystopické binární pohádce, kde dobří hrají vždy dobře a zlí jsou výhradně zlí. Je určitě škoda, že Angela Y. Davis svou minulost (zatím) kriticky nereflektovala, na druhou stranu dodnes, ve svých 77 letech nepřestává aktivně přispívat k významným bojům proti rasismu, za práva žen, proti vězeňství a za solidaritu s Palestinou. (zdroj životopisu: https://utopia.cz/cs/jsou-vezn...)