Životopis
Anna Alexandrovna Barkova, rusky: Анна Александровна Баркова (16.7.1901 — 29.4.1976) byla ruská sovětská básnířka, prozaička, dramatička a publicistka, která kvůli své tvorbě strávila mezi roky 1934 a 1965 více než 20 let života v sovětských gulazích a další léta v mezidobí ve vyhnanství.
Její spisovatelská dráha se zpočátku slibně vyvíjela. Už v roce 1922 vyšla její první básnická sbírka Žena s předmluvou Anatolije Lunačarského, který jí také zajistil práci v moskevské Pravdě a ubytování v samotném Kremlu. Kvůli kritice panského života kremelské smetánky však záhy upadla v nemilost a dveře Kremlu se pro ni navždy zavřely.
Od konce 20. let mezi její hlavní témata patřil hladomor, zatýkání a všeobjímající strach. Pozdější poezie psaná v lágru a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivní podoby, básnířčino alter ego se stává zpodobněním celé historie Ruska. Od 50. let reflektuje také hrozbu světové apokalypsy v podobě atomové války.
V próze, psané především ve vyhnanství, zachycuje Barkovová podstatu zla, diskutuje se svými postavami o smyslu existence a zobrazuje jejich vykořeněnost a nesvobodu. Její texty vyjadřují naprostou nedůvěru k jakýmkoliv ideologiím a patosu. Přes dominanci mnohdy až beznadějného pesimismu, jako je tomu v novele Osm hlav šílenství, lze v prózách Štěstí statistika Plačkina a Huspenina zaslechnout i gogolovsko-čechovovský smích skrze slzy.
(zdroj životopisu: https://bit.ly/30JOL4o)
