Životopis
Narodila se do početné rodiny holiče Antonína Veselého. Přestože se v mládí věnovala malbě, vyučila se nakonec zubní techničkou a otevřela si vlastní ordinaci. Roku 1933 se provdala za nadporučíka intendantury Bohumíra Zemánka a o dva roky později přivedla na svět syna Bohouška. Po narození druhého syna Slavomíra Anna opustila svoji dentistickou praxi a rozhodla se plně věnovat rodině. Její úloha matky však záhy zaznamenala hluboký otřes, když u prvorozeného synka propukla rakovina a ve věku čtyř let zemřel. Z této tragédie se Anna nikdy zcela nevzpamatovala. Do konce svých dní uchovávala synovu bustu a urnu s jeho popelem. Po narození třetího syna Bohumila prodělala několik neúspěšných těhotenství. Když jí bylo 40 let, přibyla do rodiny dcera Anynka. Zemánkovi se následně odstěhovali do Prahy, kam byl Annin manžel pracovně povolán. Svět malých dětí Annu zcela pohltil. Soustředila do nich všechnu svoji pudovou vášeň, věnovala jim veškerou péči. Oblékala je do tradičních moravských krojů a do oblečků připomínajících kostýmy z pohádek, vyráběla jim hračky, zdobila jejich pokojíčky a s velkou fabulační schopností pro ně vymýšlela pohádky. Na druhou stranu však vyžadovala bezmeznou poslušnost a úctu. Když děti začaly odrůstat a ona se nemohla plně realizovat ve své roli matky, upadala do stavů frustrace a rozladěnosti. Výtvarná tvorba, ke které Annu v roce 1960, kdy jí bylo 52 let, přiměli její synové, se pro ni stala velkolepou katarzí. Začínala kreslit vždy brzy ráno, ještě před úsvitem. První mohutné objemy jejích kreseb se rodily při poslechu klasické hudby, ve stavu mezi snem a bděním. Zpočátku malovala temperovými barvami, záhy si však oblíbila kresbu suchým pastelem, který „změkčovala“ kuchyňským olejem a doplňovala tušovou perokresbou. Detaily začala později prokreslovat propiskou, časem přidávala perforaci a reliéfní protlačování. Neustálá neukojenost ji nutila zapojovat nové materiály a metody: papírovou i textilní koláž, háčkované aplikace, vlepování korálků a flitrů... Techniky, které dříve používala při dekorování domácnosti a oděvů, se staly nedílnou součástí jejího díla. Ještě v posledních dnech svého života, v době, kdy trpěla těžkým diabetem, silným glaukomem a prodělala amputaci obou nohou, stále vytvářela miniaturní textilní koláže. Tvorba pro ni byla základní životní aktivitou, díky níž mohla prodloužit svoji symbolickou plodnost a znovu a znovu se stávat stvořitelkou nových jsoucen, „která byla krásnější, než kdy stvořila příroda.“ (zdroj životopisu: https://www.annazemankova.cz/index.php)
