Carlos Drummond de Andrade životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Carlos Drummond de Andrade pocházel ze zchudlé statkářské rodiny z Minas Gerais (přestože většinu života prožil v Rio de Janeiru, k Minas se zejména ve své pozdější tvorbě opakovaně vrací, jak naznačuje mj. ironický titul sbírky Vzdušný statkář /Fazendeiro do Ar/ z roku 1954 či název souboru próz Minaská vyznání /Confissões de Minas/, 1944). Pod nátlakem rodiny vystudoval lékárnictví, většinu života se ale živil jako státní úředník: finanční nezávislost na světě literatury je pro něj, podobně jako pro Machada de Assis, zárukou naprosté literární svobody (a zbavuje ho nebezpečí, že se z něj stane „poeta quem apenas verseje por dor-de-cotovelo, falta dinheiro ou momentânea tomada de contato com as forças líricas do mundo, sem se entregar aos trabalhos cotidianos e secretos da técnica, da leitura, da contemplação e mesmo da ação. Até os poetas se armam, e um poeta desarmado é, mesmo um ser a mercê de inspirações fáceis, dóceis às modas e compromissos“). Ještě v době svého života v Minas Gerais založil časopis A Revista, jehož tři vydaná čísla byla významným modernistickým ohniskem v této oblasti Brazílie.
Ideálem jeho literární tvorby, vyjádřeným už v prvním čísle Revisty, je „zpracovávat realitu čistýma rukama“ (trabalhar a realidade com mãos puras). Jeho básně se zprvu omezují na záznam viděného, jako by byl jen fotografem, ozvučnou deskou. To, co básník v realitě zahlédá, ale cíleným úsilím pročišťuje a překapává, takže výsledkem je jakási tresť, kondenzované sdělení, konkrétní obraz, který se svou intenzitou někdy blíží symbolu. Často se objevuje jemná ironie i sebeironie, vtip, jazykový humor, jejichž hrot je namířen zejména proti všemu ideologickému, vznešenému a odlehlému „hovadskému životu“ (vida besta). Základní osou Drummondovy tvorby je vztah člověka (resp. básnického slova) a světa. V tvorbě počátečního období je tento vztah, jehož sondování je zároveň tázáním po smyslu života a věcí, vnímán jako něco individuálně nemožného a nenaplnitelného. Jako společensky nejschůdnější se jeví v druhém období Drummondovy tvorby, kdy se autor pod tlakem dobových událostí sbližuje s válkou trpícími a diktaturou utiskovanými lidmi (z této doby pocházejí zejména sbírky Cítění světa /Sentimento do Mundo/, 1940, Básně /Poesias/, 1945) a Růže lidu /A Rosa do Povo/, 1945), aniž přitom rezignuje na nestálou kritickou reflexi komunikačních možností (a tedy i možností poezie; z tohoto období pochází například slavná báseň „Lutador“, jeden z prvních Drummondových básnických pokusů o vymezení vlastní poetiky). V závěrečném období své tvorby se Drummond často obrací k obecným lidským tématům, často pojednávaným v meditativním duchu a někdy s použitím jazyka filosofie, i když základním z těchto témat je láska, a to ve svém psychickém i fyzickém rozměru (až posmrtně vyšla sbírka Drummondových otevřeně erotických veršů Přirozená láska /Amor Natural/, 1992).
V celém svém díle Carlos Drummond de Andrade s takřka úzkostnou obezřelostí pracuje s básnickým slovem a jeho poetika je ve své málomluvnosti krystalicky čistá: je to poetika citů neustále podrobovaných reflexi, která je chrání před každým náznakem falše a neautentičnosti. (zdroj životopisu: urs.ff.cuni.cz)