Fedor Soldan životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Jeho otec František Soldan (1873–1938), básník z okruhu Moderní revue, vydal sbírky Soumraky (1901), Z mého panoptika (1902) a Faunovy melodie (1907).

Fedor Soldan studoval v Praze na gymnáziu (maturita 1922) a na FF UK češtinu a historii (PhDr. 1929 prací Karel Hlaváček jako typický představitel české dekadence). 1929–1938 byl zaměstnán v Ottově slovníku naučném nové doby, nejprve jako redaktor literární rubriky, od 1934 jako vedoucí interní redakce. Od 1938 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, pak na ministerstvu školství, od 1940 působil v nakladatelství Melantrich jako redaktor Českého slova. Za články v tomto deníku během okupace byl 1946 očistnou komisí Syndikátu spisovatelů na čtyři roky distancován, a tím i suspendován z publikační činnosti. Po odchodu z Melantrichu pracoval Soldan od 1946 v nakladatelství Orbis a poté ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU). Od roku 1954 učil na Vyšší pedagogické škole v Ústí nad Labem, krátce na FAMU a 1961–1975 na Pedagogickém institutu UK (1965 přejmenovaném na Pedagogickou fakultu). Habilitoval se 1964 na plzeňském Pedagogickém institutu prací Jiří Wolker.

Debutoval 1927 v Lidových novinách, dále přispíval do periodik: Literární rozhledy, Literární noviny, Rozpravy Aventina, Levá fronta, Index, Kultura doby, České slovo, Mladá fronta, Rudé právo, Tvorba, Večerní Praha aj. V první polovině 30. let byl členem literární skupiny Levá fronta. 1936–1939 redigoval časopis Kultura doby.

V knižní prvotině z 30. let Karel Hlaváček, typ české dekadence se Soldan představil jako literární kritik a historik, jenž k literatuře přistupuje s ideologickými kritérii uplatňovanými u nás globálně až později, v 50. letech. Dokázal zde ještě spojit popis s poučením strukturalismu a ocenit dekadenci, ale jen proto, že dekadentní individualismus pojímal jako nutné stadium myšlenkové revoluce. V následujícím eseji O Nezvalovi a poválečné generaci vrcholí přímočarost Soldanova ideologického pojetí v přesvědčení, že Nezval „po přečtení mnoha marxistických knížek mohl by se stát revolučním nebo aspoň sociálním básníkem“. Nezvalův poetismus a surrealismus, ale i pragmatismus Karla Čapka se Soldanovi jevily v největším nesouladu se společensky pokrokovým posláním literatury (Tři generace). V druhé polovině 30. let Soldan prosazoval (hlavně v časopise Kultura doby) „nový realismus“. Zatímco realismus 19. století nazval popisným, „nový realismus“ určil jako kritický: spisovatel musí chtít změnu poměrů, které popisuje. Sociologická metoda, k níž se hlásil, u něj tedy spočívá mnohem víc v posouzení politického dopadu díla než v odhalení jeho sociálních kořenů. Po válce pak pojal Soldan v monografii Jiří Wolker básníkův vývoj jako směřování od humanismu ke stranickosti a socialistickému realismu. Všechny spisovatele (včetně básníků, jimiž se knižně zabýval téměř výhradně) posuzoval Soldan z hlediska toho, nakolik naplňují postuláty jeho úzce vymezeného realismu. V normativních požadavcích šel až do formálních detailů; podle jeho poslední monografie Josef Svatopluk Machar je pro realistickou poezii např. nutná shoda větného členění s veršovým.

Na okraji Soldanovy tvorby zůstala útlá sbírka veršů z dvacátých let (Duhový most) a pozdní prózy pro děti o zvířatech. (zdroj životopisu: Přemysl Blažíček)