Životopis
Filip Ivanovič Golikov (Филипп Иванович Голиков) (*16. července 1900, Borisovo, Kurganská oblast, západní Sibiř, Ruská říše – †29. července 1980, Moskva, RSFSR) byl maršál Sovětského svazu, vyjednavač a vojevůdce v období druhé světové války, člen Ústředního výboru KSSS (1961 - 1966).
Narodil se v rodině venkovského léčitele a komunistického aktivisty. Díky dobrým výsledkům ve vesnické škole se mu podařilo získat stipendium a vystudovat gymnázium. Velmi brzy po říjnové revoluci vstoupil do Komunistické strany.
Zatajil, že mu ještě není osmnáct let a vstoupil do střeleckého pluku Rudé armády. Bojoval na Uralu a proti československým legiím. Za vojenské výsledky i politickou aktivitu v tomto období získal stipendium na Petrohradské vojenské akademii.
Po úspěšném ukončení akademie se stal politickým důstojníkem. Jako příslušník k tomu určených sil se zúčastnil potlačování rolnických nepokojů v provincii Ufa. V roce 1931 byl jmenován velitelem pluku a brzy poté i divize. V roce 1933 zakončil dálkové studium na Frunzeho vojenské akademii. Poté byl jmenován vedoucím politického oddělení komisariátu obrany. Vzhledem ke své angažovanosti přežil stalinské čistky a kariérně stoupal až k funkci velitele armádní skupiny v Kyjevské vojenské oblasti. Od 18. června 1938 do roku 1940 byl členem předsednictva Ústředního výboru komunistické strany (bolševiků) Běloruska.
Při obsazování východního Polska v září 1939 velel 6. armádě. V červenci 1940 byl jmenován náčelníkem vojenské rozvědky (GRU) a nesl tedy systémově odpovědnost za vyhodnocování informací o přípravě napadení Sovětského svazu. Byl si vědom Stalinova názoru na německou invazi a podle toho předkládání zpravodajských materiálů organizoval, čímž ho v jeho přesvědčení utvrzoval.
Od 20. února 1941 (do 5. října 1952) byl členem Ústřední kontrolní komise KSSS(b).
Po 22. červnu 1941 na něj Stalin nezanevřel a vyslal jej do Londýna a Washingtonu vyjednávat o spojenecké pomoci, v čemž byl úspěšný. Po návratu byl 21. října 1941 pověřen velením 10. rezervní armády, kde prokázal své organizační schopnosti při sestavení devíti divizí později se účastnících protiofenzívy u Moskvy.
Na jaře a v létě roku 1942 hrál jednu z hlavních rolí při sovětském zhroucení jižní fronty a i když na vině byla spíše celková situace v sovětském velení, než jeho vlastní neschopnost, stal se jedním z obětních beránků, kterým byla kritická situace dávána za vinu. Poté byl převelen do Stalingradu, kde sloužil pod velením generála Vasilije Čujkova, který kladně hodnotil jeho organizační a motivační schopnosti. Po vítězství u Stalingradu velel útoku vojsk na Don, Voroněž a Charkov, na který zaútočil 16. února 1943 a dobyl jej. Pod jeho velením si odbyl křest i 1. československý samostatný prapor v tzv. bitvě u Sokolova, který byl při jeho příchodu na frontu osobně přivítat. Podcenil ovšem možnosti Wehrmachtu a po Mansteinově jarní protiofenzívě musel Charkov zase vyklidit. Golikov zde značně přecenil své počáteční úspěchy, nevzal do úvahy vyčerpání a ztráty vlastních vojsk. V podmínkách náhlé změny situace F.I. Golikov opět ztratil hlavu a ztratil kontrolu nad vojskem. K nápravě situace byl naléhavě povolán G.K. Žukov, který musel převzít přímé velení.
V březnu 1943 byl Golikov odvelen z fronty k administrativní práci v Moskvě a nastoupil do funkce náměstka komisaře pro obranu pověřeného kádrovou prací. Pod jeho velení spadal Úřad pro repatriaci občanů SSSR (za pomoci NKVD).
Po válce byl jmenován velitelem Akademie obrněných sil, v roce 1958 pak náčelníkem Hlavní politické správy sovětské armády a vojenského námořnictva, získal hodnost maršála Sovětského svazu a byl členem Ústředního výboru KSSS. Časem se znelíbil Chruščovovi a na jaře 1962 byl odstaven.
Zemřel zapomenut v roce 1980. Byl pohřben na hřbitově Novoděvičí v Moskvě.
(zdroj životopisu: cs.wikipedia.org)
