František Čáda životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1865 - 1918

Životopis

prof. PhDr. František Čáda (6.4.1865 – 14.12.1918) byl významný český filosof a pedagog, otec právního historika a kodikologa Františka Čády (1895 – 1975).

Po studiích filozofie a klasické filologie na pražské univerzitě působil jako středoškolský profesor. V r. 1896 se na UK habilitoval z filozofie, v r. 1905 byl jmenován mimořádným a 1912 řádným profesorem filozofie a pedagogiky. V historii české pedagogiky má místo jako průkopník speciální a experimentální pedagogiky, pedopsychologie a pedologie. Studoval dětskou řeč, dětské kresby, věnoval se problematice pracovní výchovy mládeže, péče o postiženou mládež, dětské sebevražednosti aj. Založil Sdružení pro výzkum dítěte (1910), inicioval zřízení Pedologického ústavu v Praze (pozdějšího Ústavu pro výzkum dítěte). Podílel se na založení a redigování časopisu Ochrana mládeže. Ve filozofických kruzích byl proslulý nejen svou znalostí dějin filozofie, ale i vynikajícím přehledem o filozofii současné. – Jeho syn František Čáda ml. (1895–1975) byl v l. 1926–50 profesorem právní historie na PF MU, autorem spisů České právní knihy v době předhusitské, Vybrané prameny k právním dějinám středoevropským, Přehled dějin veřejného práva ve Střední Evropě, Kniha Tovačovská, vydavatelem Práv zemských českých Ondřeje z Dubé, Zemského zřízení moravského z roku 1535.
V historiografii české filozofie je Čáda spojován s F. Krejčím a F. Drtinou, a to nejen pro jejich společné působení ve filozofickém semináři FF UK, ale i pro jejich prosazování „vědecké filozofie“, k jejímuž pěstování a propagování také založili u nás první speciální filozofický časopis Českou mysl (1900). Na rozdíl od Krejčího a Drtiny však od vědecké filozofie spíše než úsilí o ucelený světový a životní názor očekával odborné řešení otázek jednotlivých filozofických disciplín. Vedle pedagogiky a psychologie, jejichž vývoj ve světě pozorně sledoval, se učitelsky i autorsky věnoval především noetice, etice a dějinám filozofie. Noetické látky se týkal i jeho (jediný) filozofický spis Noetická záhada u Herbarta a Stuarta Milla, vydaný v r. 1894 v edici Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Výklad a srovnání rozdílných, často přímo protikladných stanovisek Herbartových a Millových mu v něm poskytuje východisko pro formulování vlastního názoru: Noetiku (teorii poznání) pokládal za „poznatkoslovnou“ část logiky – po logice formální (logickém prvosloví) a metodologii. Noetika zkoumá „co je poznání, co víme, jaké jsou objektivní podmínky pravdivého poznání“ (konkrétní obsah poznatků je záležitostí jednotlivých věd). Otázku, jak poznání (vědění) nabýváme, přidělil psychologii (poznávání je psychologické dějství), a otázku, co je vlastně poznáváno (jaká je jeho podstata), přisoudil metafyzice; za nejtěžší pokládal problém, jak vůbec může být našemu duchu (vědomí) něco zvnějška dáno: „Hypotetické základní stanovisko noetické: Každý stav duševní, tudíž i myšlení a stavy poznání, máme za produkt vzniklý spolupůsobením dvou faktorů, přírody vnější v duchu a ducha ve vnějšek; bližší vniknutí ve vlastní pochod máme za nedostupné a nevyjadřitelné duchu lidskému.“ Látku knihy rozdělil do kapitol Stanovení úlohy noetiky, Noetický význam pocitů a představ, Principy poznání, Noetický význam logických forem (O pojmech, O soudech, O úsudcích), Relativnost našeho poznání. Ústředními pojmy jeho noetiky tu jsou pravda, jistota a víra. „Pravdu“ (popř. „pravdivost“ jako vlastnost soudu) vymezoval jako shodu (korespondenci) soudu (myšlení) se skutečností, „jistotu“ pak jako uvědomění si tohoto souhlasu (resp. nesouhlasu), přičemž jejím výrazem bývá „existenciální soud“ (soud o existenci). Shoda našeho poznání (myšlení, soudů) se skutečností může však být pouze relativní vzhledem k povaze obou členů noetického vztahu – subjektu a „věci o sobě“ (např. pojem je relativní už proto, že při jeho konstrukci člověk nemůže brát v úvahu všechny představy o daném předmětu). Proti krajnímu subjektivismu a z něho plynoucímu skepticismu Čáda namítal, že je možné dosáhnout jistoty nejen subjektivní (Descartovo „cogito“), ale i objektivní, a to jednak cestou empirie (přinejmenším ve smyslu herbartovské teze, že kolik zdajů, tolik poukazů na jsoucno: něco mimo nás vyvolává naše představy a brání naší libovůli), jednak analýzou logických vztahů mezi soudy. Za důležitý noetický element pokládal Čáda víru v pravdivost našeho poznání, v klad (existenci) soudem konstatovaného vztahu. Ve prospěch takové víry působí důvody nejen racionální, ale i emocionální; víra přesahuje oblast vědeckého poznání samého a dosahuje i tam, kde už o takové poznání nejde. I když je tak nakonec všechno naše vědění založeno na víře, přece zůstává postižitelný rozdíl mezi vírou ve vědecké poznání a vírou třeba náboženskou: ve způsobu zdůvodňování jejich výpovědí. (Toto noetické stanovisko odpovídalo Čádově programu vědecké filozofie, doplňované – v „soukromé sféře“ – náboženskou, římskokatolickou vírou.) Čada měl za to, že lidské poznání je přes všechen svůj relativismus dostatečně pravděpodobné (probabilistické), aby bylo s to jeho tvůrcům poskytovat potřebné znalosti pro organizování jejich soukromého (individuálního) i společenského života – a že tudíž relativita poznání není ničím neblahým (je spíše výzvou k další noetické aktivitě). – Titul knihy Čádova etika individuální (1920) naznačuje, že ji nevydal sám: „dle akademických přednášek Čády“ ji „upravil“ František Šeracký. Spis spojuje Čádovy přednášky o směrech v etice s jeho přednáškami o některých etických problémech; výraz „individuální“ se v titulu objevuje proto, že v něm velkou pozornost věnuje „individuální etice žití tělesného i duchovního“. Představuje se tu jako stoupenec „biotické etiky“, vycházející ze života jako daného faktu, spatřující cíl života v jeho rozvíjení a stupňování, a to po všech jeho stránkách. Nejvyšším mravním principem je sám život, s ním má člověk uvést v soulad svůj život individuální i společenský. V etických normách spatřoval výraz hodnocení způsobů lidského jednání, tedy abstrakce ze skutečného života. – Řadou studií přispěl k dějepisectví filozofie antické (tu si všiml i účasti žen v antické filozofii) a také české (např. analyzoval Hynovo Dušesloví, editoval spisy Vincence Zahradníka). (zdroj životopisu: https://www.phil.muni.cz/)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.