František Derfler životopis
česká, 1942 - 2019
Životopis
prof. František Derfler (12.2.1942 Plzeň –17. 8. 2019 Brno) byl herec, režisér, dramaturg, zakladatel a principál brněnského Divadla U stolu, divadelní organizátor a pedagog.
V dětství byl ovlivněn křesťanstvím a skautingem, což ovšem bylo od roku 1948 považováno za nevhodné. V letech 1960 – 1964 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Už v době studií se objevil ve filmu, i když jen v menších rolích – Bedřich v „brigádnickém“ filmu Začít znova (1963) či traktorista Hrouda v socialisticky angažovaném dramatu Handlíři (1963). Po ukončení studií na JAMU nastoupil do Divadla Jiřího Wolkera v Praze. V době uvolnění ve druhé polovině šedesátých let se „dovzdělával“ i mimo divadlo – chodíval na přednášky Václava Černého a Jana Patočky na Karlově univerzitě. Zároveň ale sledoval a studoval představení svých kolegů z jiných divadel malé scény – Divadla Na zábradlí, Za branou nebo z Činoherního klubu. Měl také rád poetickou vinárnu Viola a intenzivně studoval soudobé texty těch, jejichž díla mohla krátce vycházet, například v Sešitech pro literaturu a diskusi nebo v Tváři – jednalo se zejména o křesťanské autory, například Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka, Josefa Palivce nebo Ivana Slavíka. V roce 1969 stal spoluzakladatelem Bílého divadla, experimentální divadelní skupiny, kterou vedl František Hrdlička a která byla ovlivněna polským divadelním režisérem a teoretikem Jerzym Grotowskim a jeho ideovým programem tzv. „chudého divadla“ a „divadla fyzické akce“.
V polovině 70. let odešel z Divadla Jiřího Wolkera a od roku 1975 působil v brněnském divadle Na provázku (výrazná byla jeho role strýčka Drače, otce Eržiky v Baladě pro banditu). V tom čase se střídmě a opět v epizodních úlohách začal objevovat před kamerou – nejvíce však před televizní. Pohříchu se jednalo většinou o průměrné inscenace, z nichž alespoň trochu vyčnívá životopisné drama Prokop Diviš (1977), v kterém ztvárnil matematika vídeňského dvora de Marciho. Následoval na dlouhou dobu jeho poslední celovečerní film – stejně jako na divadle i ve filmové verzi romantického muzikálu Balada pro banditu (1978) si zahrál Drače, otce Eržiky, milenky Nikoly Šuhaje. Následovaly střídmé návraty do televize a až na jednu výjimku menší epizodní role, jako byl třeba primář v inscenaci z lékařského prostředí Hedvika (1979).
V roce 1980 se stal členem činohry Státního (dnes Národního) divadla v Brně. Podepsal Chartu 77, což ho stálo několik let pravidelných výslechů na StB a zároveň i minimum velkých rolí v divadle. V oné chmurné době aspoň dokázal potěšit disidentské rodiny, zejména děti – v zimních časech svátečních se totiž vždy „převtělil“ do svatého Mikuláše, k čřemuž využíval půjčený kostým z inventáře Státního divadla. Nadále bylo omezováno i jeho hraní v televizi, o filmu si nemluvě. Z televizních inscenací připomeňme rodinné drama Útěk (1981), v kterém ztvárnil postavu Föhra, nebo pohádku O chytrém šachovi (1983), ve které si zahrál učence. V hlavní roli gymnaziálního profesora Nováka, který čelí násilí ze strany studentů, se objevil v dramatu Zlatý drak (1985). Do konce dekády pak ztvárnil ještě lékaře-psychiatra v krimi Případ žárlivého muže (1986).
Nedostatek hereckých příležitostí na oficiální scéně kompenzoval aktivitami neoficiálními: u sebe doma pořádal bytové semináře a v letech 1984 – 1989 byl editorem brněnské samizdatové edice Studnice, která se zaměřovala na texty duchovní povahy tzv. zakázaných autorů. Tyto texty ho ve druhé polovině osmdesátých let inspirovaly k založení neoficiálního bytového Divadla U stolu (DUS). Inscenace využívaly výraznou hudební složku, kterou obstarával písničkář a skladatel Jiří Bulis. Jak Derfler sám poznamenal: Šlo o společenství přátel, kteří chtěli scénicky číst či jednoduše inscenovat texty autorů, jejichž jména a díla byla z české kultury po řadu let systematicky vymazávána. Spolupracoval s literáty Milanem Uhdem a Antonínem Přidalem, hercem Janem Vlasákem nebo filosofem Josefem Šafaříkem, jehož eseje Průkaz totožnosti byly zinscenovány jako premiérové inscenace tohoto neoficiálního divadla. První se odehrála na jaře roku 1989 v bytě pozdější publicistky Jany Soukupové, později v pražském klubu v Trojické a ve Vysokoškolském klubu v Brně. StB divadlo sice sledovala, ale to už přišel listopad 1989 – Derfler stál u zrodu brněnského Občanského fóra, přičemž v listopadu a prosinci 89 byl jeho mluvčím.
V roce 1990 se stal na 7 let šéfem činohry Státního (od roku 1992 Národního) divadla v Brně. A přibylo i něco televizních rolí – z těch výraznějších to byl třeba Oldřich Bořita z Bořenic v historickém příběhu dvou znesvářených bratrů na pozadí třicetileté války Černá fortuna (1991) nebo farář v dramatu Návrat do cizí země (1994). V dalším historickém dramatu Posel (1995) dle předlohy Viktora Dyka si zahrál jednu z hlavních úloh českobratrského sedláka Tomáše Roha. Poté se ve vedlejší úloze Jarolíma zapojil do úspěšného televizního seriálu z doby první republiky Četnické humoresky (1997). Spolupracoval také s Českým rozhlasem, např. na cyklu Toulky českou minulostí.
Když v roce 1997 skončilo jeho šéfování činohře Národního divadla Brno, začal se intenzivně věnovat svému Divadlu U stolu. Inscenoval zde mimo jiné příběhy Starého a Nového zákona, Sofoklova Oidipa, Calderónův Život je sen, Goetheho Fausta, Dona Juana, Macbetha, Jóba od Josepha Rotha, díla Dostojevského, Máchův Máj, Demlovo Zapomenuté světlo, Boží duhu Jaroslava Durycha, prózy a eseje Jana Čepa, poezii Vladimíra Holana, Jana Zahradníčka, Czeslava Milosze a dalších. Činnost divadla ukončil koncem minulého roku, v prosinci 2018.
Od roku 2003 byl pedagogem na divadelní fakultě JAMU, o dva roky později se stal uměleckým šéfem Divadla U stolu, v roce 2007 odešel z Národního divadla Brno. Roku 2008 se stal na JAMU profesorem. Festival …příští vlna/next wave… mu v loňském roce udělil prestižní poctu Živoucí poklad. V DN 1/2019 s ním vyšel velký přílohový rozhovor: Původně jsem chtěl být lesník nebo ornitolog.
Byl ženatý s bývalou prorektorkou Masarykovy university, vědeckou pracovnicí, přední odbornicí na komunitní výživu a konzultantkou Světové zdravotnické organizace, MUDr. Zuzanou Derflerovou-Brázdovou.
Zemřel po těžké nemoci.
(zdroj životopisu: https://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-frantisek-derfler)
Ocenění
Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.
František Derfler - knihy
| 1981 |
 Smrt Ivana Iljiče |
Žánry autora
Štítky z knih
Derfler je 0x v oblíbených.