František Vágner životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

František Vágner se narodil 3. dubna 1861 v Roztoklátu u Křivoklátu. Vyrůstal mezi osmi sourozenci a k jeho dětským povinnostem patřilo pást kozy stejně jako pracovat za osm krejcarů denně na dvoře knížete Furstenberga. Školu navštěvoval jen málokdy. Vyučil se kovářem a v osmnácti letech vyletěl z hnízda. Bylo tam pro něho i tak již příliš těsno. Následoval jednoho ze svých bratrů do severních Čech, kde bylo snadnější živobytí. V roce 1878 přichází do Trnovan u Teplic. Od kovářského mistra v Chlumecké ulici jej bratr odvádí na nedaleký důl Karolina, kde se Franta Vágner uplatňuje jako důlní kovář. Příchod mezi severočeské havíře znamená přelom v jeho životě. Po několika letech to popisuje následovně: „Stal jsem se členem Čtenářské besedy, mezi jejíž vynikající členy patřil zámečník Josef Kaňka. Ve spolku jsem poprvé slyšel slovo socialismus. V témže roce mne bratr dal zapsati za člena Odborného hornického spolku v Duchcově. Tam jsem hltal slova o významu a podstatě socialismu. Poprvé kromě Kaňky slyšel mluvit Koptu, Chouru a jiné. Odborný spolek hornický v Duchcově, založený roku 1875 působil v celém okolí. „V něm jsem počal chápati postavení dělnictva, jmenovitě smutný úděl hornictva, tam jsem se seznámil s obuvníkem Václavem Vaicem z Ústí nad Labem, jenž na moje myšlenky měl rozhodující vliv…“

František Vágner tedy nachází smysl života. Co zameškal ve škole, nahrazuje vlastní pílí, především četbou a účastí na životě vzdělávacího spolku, později též za pomoci zakladatele české školy v Teplicích, spisovatele Jana Klecandy.

Zúčastňuje se první všeobecné hornické stávky roku 1882 a těsně po jejím skončení při-chází další lekce, na kterou vzpomíná takto:

„Dne 5. května 1882 jsem šel navštívit Martina Wágnera v nové čtvrti v Trnovanech. Když jsem vycházel z domu, potkal jsem četnickou hlídku. Komisař se ptal na moje jméno, a když jsem řekl, že se jmenuji Vágner, zatkl mne a odvezl do Teplic. Stala se však mýlka – čet- níci měli zatknout Martina Wágnera a ne mne. Seděl jsem delší dobu ve vyšetřování (než se tento omyl vysvětlil) a byl vyšetřován na místě Martina Wágnera, jemuž tak bylo uspořeno zatčení. Když 30. července 1882 jsem se vrátil z vyšetřovací vazby, seznal jsem, že zatím všichni čelní soudruzi zmizeli, spolky jsou rozpuštěny a organizace rozprášeny.“

Po potlačené stávce nastalo období perzekuce. V sociální demokracii se navíc rozhořely spory mezi umírněnými a radikály. Severní Čechy se stávají baštou radikálního křídla a toto období je charakteristické vznikem tajných socialistických kroužku inspirovaných anarchismem. Aktivním příslušníkem hnutí byl i jeho bratr Karel Vágner souzený v procesu v červnu 1885.

František Vágner měl s tajnými organizacemi jisté zkušenosti, již v říjnu 1879 se dostal poprvé do styku se skupinou socialistů „tajná rodina“, která se scházela v hospůdce „U Klíče“ v Krupské ulici. V lednu 1883 se stává členem tak zvané pětiprsté tajné organizace. Taková organizace směla mít nanejvýše devět členů, jakmile dosáhla deseti, rozdělila se na dvě po pěti členech.

V červnu 1884 se František Vágner zúčastnil v lese nad Hrobem tajné konference, na níž bylo kromě volby agitačního výboru usneseno založit tajnou anarchistickou tiskárnu v Hluboké u Liberce. Po několika měsících byl v Oseku zatčen agitační výbor a 18. února 1885 odhalena i tajná anarchistická tiskárna. Na místa zatčených nastoupili noví, mezi nimi i František Vágner. Jejich situace se však nezlepšovala.

Perzekucí postižení horníci se soustřeďovali většinou v okolí saské Olešnice, kde byla v roce 1886 založena tajná tříprstá organizace Společnost svědomí a vypracován její řád. Jedním z posledních protisocialistických politických procesů 80. let bylo přelíčení proti členům teplické Čtenářské besedy v lednu 1887. Mezi obžalovanými, obviněnými z tajného spolčo-vání, byl také František Vágner. Stejně jako v předchozích vyšetřováních, však úřady nebyly schopny prokázat jeho vinu a nakonec ho osvobodili. Po skončení procesu, se Vágner rozhodl následovat ostatní a odešel do Saska do Olešnice. Ve stejný rok, v polovině října, je však vyslán zpět do severních Čech, aby pracoval na obnově hnutí. Usadil se v Proboš-tově u Teplic, kde žil i jeho švagr Dominik Špergl, a ve smyslu svého poslání získával členy tajné organizace. A již 15. listopadu 1887 vytvořil první základní výbor.

Na sklonku roku se vypravil do Prahy a navázal spojení s Vilémem Körberem. Potom pokračoval na své cestě na Moravu. O vánocích 25. a 26. 12. roku 1887 se účastnil sjezdu sociální demokracie v Brně, zde prohlubuje kontakty s neodvislým socialistou a později průkopníkem anarchismu Vilémem Körberem, který měl na mladého Vágnera zásadní vliv. Navazuje užší styky s pražským Politickým klubem dělnickým a tribunou severočeských horníků se stává Körberův časopis „Nový věk svobody“. Františkovi Vágnerovi a ostatním se podaří do konce roku 1889 vybudovat 65 místních organizací na severu.

Po osmi letech perzekuce vystupují severočeští horníci a dělníci poprvé na veřejnosti v Sou-ši u Mostu, kam se 6. dubna 1890 sjelo na dva tisíce účastníků z celého severu. Na shromáždění promlouvají Vilém Körber a František Vágner a oba naznačují směr další cesty. František Vágner se však svým veřejným vystoupením dostal do rozporu s tajnou organiza-cí. Protože jednal proti jejímu řádu, hrozil mu dokonce trest smrti, který však nebyl vykonán.

V červenci 1890 vydává neodvislý socialista Vilém Körber přílohu časopisu „Nový věk svobody“ nazvanou „Havíř“. Již 6. července 1890 je František Vágner na hornické konferenci v Holešovicích u Ervenic zvolen do osmičlenného výboru pro uspořádání celorakouského hornického sjezdu. Koncem listopadu otiskuje „Havíř“ Vágnerovo „Pro- hlášení k havířům“. Sjezd rakouských horníků a hutníků nakonec proběhne ve dnech 7. až 9. prosince 1890. Na základě sjezdu začali představitelé horníků usilovat o zřízení vlastního organizačního svazu. Začíná také vycházet časopis „Na zdar“, v redakci působí také Franti-šek Vágner.

Povahu Františka Vágnera výstižně vystihuje Antonín Barnet: „Kovářské řemeslo svědčilo o rázné povaze. Schopnost kout, když je železo žhavé, dávala jeho vystoupení rysu přitažlivé mužnosti, kterou získával, přesvědčoval a poutal.“ V následujících letech neexistovala hornická akce, při které by chyběl. Po celém severočeském hnědouhelném revíru byla vy-tvářena široká síť hornických spolků, a jejich střediskem se stal v roce 1893 duchovský hornický spolek. Na duchcovské konferenci horníků v březnu 1894 byly vypracovány stanovy připravovaného svazu a František Vágner oznámil jejich schválení. Ustavující val-ná hromada Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických a jejich odborných a čte- nářských spolků se konala 15. dubna 1894 v místnostech Měšťanské střelnice v Mostě.

František Vágner ovlivněn neodvislým socialismem a Vilémem Körberem, tvořil opozici uvnitř sociální demokracie a stále častěji se dostával do sporu s vedením strany. Na stránkách časopisu „Na zdar“ se dokonce objevují články proti jejímu programu. Vágner vyjadřuje odpor proti vídeňské centralizaci, nesouhlasí s postupem boje za všeobecné hlasovací právo a postupuje i proti změně stanov Ústředního svazu dělníků hornicko-hutnických v květnu 1895. Když je vyloučen ze strany Vilém Korber, protestuje proti tomu na všech zasedáních. František Vágner se se stranou rozchází názorově a na českobudějovickém sjezdu sociální demokracie je vyloučen. V roce 1897 zakládá Místní hornicko–hutnický svaz v Mostě.

Do rodícího se anarchistického hnutí se však aktivně nezapojuje, protože na počátku 20. století odchází s hornickým transportem do Vestfálska a odtud do Belgie, kde přečká také 1. světovou válku. Po vzniku Československé republiky se vrací domů, usazuje se na Rakovnicku, kde však utrpí vážný důlní úraz. Dostává penzi ve výši 180 korun a vrací se na sever Čech. Zde se setkává se starými spolupracovníky. Pro „Hornické listy“ vydávané syndikalisty z Československého sdružení horníků sepíše vzpomínky, které v roce 1924 publikují. Jeho vzpomínky zaznamená také sociálně demokratický novinář a historik Franti-šek Cajthaml–Liberté. Zbytek života tráví František Vágner v Hornickém domě penzionistů v Unčíně u Krupky a umírá v Teplicích dne 3. března 1926. (zdroj životopisu: https://ahistorie.451.cz/frantisek-vagner-1861-1926/)