Životopis
Giuseppe Fortunino Francesco Verdi (10. října 1813 Le Roncole u Busseta – 27. ledna 1901 Milán) byl italský hudební skladatel.
Narodil se v prosté rodině. Jeho otec, Carlo Verdi, byl venkovský hokynář a hostinský a matka, Luisa Verdi rozená Uttini, přadlena. Jeho prvním učitelem byl místní farář, který jej naučil hrát na varhany. Výrazného hudebního talentu chlapce si povšiml Antonio Barezzi, obchodník z blízkého Busseta, který se stal jeho prvním mecenášem. Základní vzdělání získal v jezuitské škole v Bussetu.
Základy hry na hudební nástroje a kompozice mu dal Ferdinando Provesi, maestro místní filharmonické společnosti (Societá filarmonica). Barezzi jej v roce 1832 přivedl k přijímacím zkouškám na konzervatoř v Miláně. Zkoušky sice zdárně složil, ale přijat nebyl, údajně pro vysoký věk. Přesto již v Miláně zůstal a studoval kontrapunkt u Vincenza Lavigny, žáka Giovanni Paisiella a cembalisty operní scény v divadle Teatro alla Scala. Odtud se datuje jeho převážná hudební orientace na hudbu pro divadlo.
V roce 1836 se oženil s dcerou svého mecenáše Margheritou Barezzi a stal se ředitelem hudební školy v Bussetu a vedoucím místního symfonického orchestru. Následující léta byla pro něj tragická. Jeho dvě děti, Virginie a Icilio, které se mu z manželství s Margheritou narodily, zemřely v útlém věku a v roce 1840 zemřela i jejich matka. Útěchu nalezl v tvrdé práci. Jeho první opera Oberto, conte di San Bonifacio byla provedena ve Scale 17. listopadu 1839 s poměrně dobrým ohlasem. Hrála se celkem čtrnáctkrát a to byl v té době na neznámého skladatele úspěch. Impresario divadla, Bartolomeo Merelli, mu proto nabídl smlouvu na dvě další opery. První z nich Un giorno di regno (Jeden den králem) nepřežila premiéru a on sám uvažoval o tom, že dráhu operního skladatele opustí. Zato druhá z nich, Nabucco (poprvé 9. března 1842), založila jeho slávu a s obrovským úspěchem se hraje dodnes na jevištích celého světa.
V rychlém sledu následovala řada dalších operních děl z nichž většina úspěšně překonala zkoušku časem: I Lombardi alla prima crociata (Lombarďané na první křižácké výpravě – 1843), I due Foscari (Dva Foscariové – 1844), Alzira - 1845), Giovanna d'Arco (Johanka z Arku – 1845), Attila (1846), Macbeth (1847).
Ve věku 34 let byl již světově proslulým skladatelem a jeho opery se hrály nejen po celé Itálii, ale na všech světových scénách. Do stylu velké francouzské opery přepracoval svou starší operu Lombarďané, která měla obnovenou premiéru v Paříži pod novým názvem Jeruzalém 26. listopadu 1847.
Úspěch umělecký přinesl i úspěch finanční, takže si v roce 1848 mohl zakoupit v blízkosti svého rodiště statek Sant´Agata na kterém i sám hospodařil. Spřátelil se se špičkami milánské společnosti, byl zván do místních šlechtických salonů a při této příležitosti poznal i svou druhou životní družku, zpěvačku Giuseppinu Strepponi. Oženil se s ní až v roce 1859.
Opery I masnadieri (Loupežníci - 1847) a Il corsaro (Korsár - 1848) nedoznaly většího úspěchu. Bouři nadšení však vzbudila opera La battaglia di Legnano (Bitva u Legnana - 1849). Vznikla v roce italského povstání a byla jako revoluční opera i komponována. Strhující operní sbory pro které byl nazýván „papá dei cori“ rozněcovaly v posluchačích vlastenecké nadšení. Verdi se stal symbolem Itálie osvobozující se z rakouské nadvlády. Lid ho nazýval „maestro della rivoluzione“ a jeho jméno bylo psáno jako vítězné heslo prvního krále sjednocené Itálie: V. E. R. D. I. = Vittorio Emanuele Re D´ Italia.
Stal se i poslancem prvního italského parlamentu a na žádost hraběte Camilla Cavoura, prvního ministerského předsedy sjednocené Itálie, složil „Hymnus národů“ pro slavnostní otevření Světové výstavy v Londýně v květnu 1862.
Světový úspěch mu přinesl mnohá vyznamenání a řády v nejrůznějších zemích světa. V roce 1859 se stal čestným občanem měst Parma a Bologna a členem Institute de France v Paříži. V roce 1874 byl znovu povolán do vysoké italské politiky a stal se členem italského senátu. V roce 1880 byl dekorován Velkým křížem italské koruny a o rok později byla jeho bysta slavnostně vystavena ve foyer milánské Scaly. Čestné občanství mu udělila i města Milán (1886) a Řím (1893).
Následovalo nejplodnější a nejslavnější období jeho života. Vznikla dlouhá řada oper, z nichž většina se stala trvalou součástí světového repertoáru: Luisa Miller (1849), Stiffelio (1850), Rigoletto (1851), La traviata (1853), Il Trovatore (Trubadúr – 1853), Les Vêpres siciliennes (Sicilské nešpory - 1855), Simon Boccanegra (1857), Un ballo in maschera (Maškarní ples – 1859) a La forza del destino (Síla osudu – 1862). Znovu pro Paříž přepracoval operu Macbeth (1865) a zkomponoval novou operu Don Carlos 1867).
Byl velkým obdivovatelem a přítelem národního italského básníka a spisovatele Alessandra Manzoniho. Když v květnu roku 1873 Manzoni ve věku 89 let zemřel, navrhl starostovi Milána, že složí Rekviem na Manzoniho počest, pokud město uhradí náklady prvního provedení. Koncert se konal u příležitosti prvního výročí Manzoniho smrti a přinesl nevídaný úspěch. V tomto díle nezapřel dramatického operního skladatele. Od vyjádření hlubokého žalu přešel k vrcholným dramatickým scénám. Podobnou odbočku ze své operní tvorby vykonal i pro svého dalšího přítele Gioacchino Rossiniho. Když Rossini 13. října 1868 zemřel, navrhl uctít jeho památku společnou kompozicí Rekviem, na níž by se podíleli přední italští skladatelé té doby. Pro tento projekt zkomponoval část Libera me. K realizaci celého díla však nedošlo a ani tento jeho příspěvek nebyl za jeho života nikdy proveden.
Ke slavnostnímu otevření Suezského průplavu vytvořil operu Aida. Termín otevření sice nestihl, opera měla premiéru v Káhiře až 24. prosince 1871, ale zato se stala egyptskou národní operou.
Následovalo poměrně dlouhé období zdánlivé nečinnosti až do roku 1887. V této době vznikla pouze důkladná revize opery Simon Boccanegra (1881) a přepracování Dona Carlose z formy velké francouzské opery do stylu italské opery (1884).
Tím více ohromil posluchače svými dvěma závěrečnými díly na náměty vrcholných Shakespearových dramat. V roce 1887 to byl Otello (Milán, Scala, 5. února 1887) a o 6 let později Falstaff. Díla dokonalého dramatického charakteru dokazující, že téměř osmdesátiletý skladatel dokáže promluvit soudobým hudebním jazykem a stále vysoce převyšuje své současníky a napodobitele.
Své hudební dílo příznačně uzavřel třemi skladbami na nadčasové texty: Stabat Mater, Te Deum a Ave Maria. Jeho žena Giuseppina zemřela v roce 1897, on sám ji následoval 27. ledna 1901 a byl podle svého přání pochován v kapli Domova pro přestárlé hudebníky (Casa di riposo per musicisti) v Miláně, který sám vybudoval a financoval. Jeho pohřeb se stal mimořádnou událostí mezinárodního významu. Arturo Toscanini na jeho počest řídil devítisetčlenný sbor, který provedl strhující sbor zajatců z opery Nabucco "Va, pensiero, sull´ali dorate"
Celkem složil 28 oper.
(zdroj životopisu: Wikipedie)
