Životopis
Znám jako autor vaudevillů a novinář sžíravé kritiky. Victor Henri Rochefort, Marquis de Rochefort-Luçay, pocházel ze starého šlechtického rodu.
Ve spolupráci s různými dramatiky napsal dlouhou sérii úspěšných vaudevillů, která začala ve Folies Dramatiques v roce 1856. Stal se mistrem politického pamfletu ve Figaru, v roce 1868 se rozhodl založit vlastní noviny La Lanterne - Lucerna (neboť "lucerna může současně sloužit k osvěcování lidí poctivých i k věšení darebáků".) Noviny byly zabaveny při svém jedenáctém čísle a v srpnu 1868 dostal Rochefort pokutu 10 000 franků s ročním trestem odnětí svobody. Po druhém trestním stíhání uprchl do Belgie. Poté publikoval své noviny v Bruselu, odkud byly propašovávány do Francie. Vytištěny ve francouzštině, angličtině, španělštině, italštině a němčině, objely Evropu.
V roce 1869 byl zvolen do parlamentu. Obnovil svůj nápor na Impérium a začal vydávat La Marseillaise jako orgán politických setkání, která sám uspořádal v La Villette. Zaměstnanci byli jmenováni na základě hlasů členů a byli mezi nimi Victor Noir a Paschal Grousset. Násilné články v tomto článku vedly k souboji, který vyústil ve smrt Victora Noira rukou prince Pierra Bonaparta. Noviny byly zabaveny a Rochefort a Grousset byli posláni na šest měsíců do vězení.
Zářijová revoluce byla signálem pro jeho propuštění. Stal se členem vlády národní obrany, ale toto krátké spojení se silami práva a pořádku bylo brzy přerušeno kvůli jeho otevřeně vyjádřené sympatii ke komunardům. 1871 uprchl v přestrojení z Paříže. O týden dříve rezignoval s hrstkou dalších poslanců z Národního shromáždění. Zatčen v Meaux versailleskou vládou, byl na nějaký čas držen ve vězení, než byl podle vojenského práva odsouzen k doživotnímu vězení. Navzdory úsilí Victora Huga v jeho prospěch byl převezen do Nové Kaledonie. V roce 1874 uprchl na palubě americké lodi do San Franciska. Žil v Londýně a Ženevě, kde pokračoval v publikaci La Lanterny a v pařížských novinách se neustále objevovaly jeho články, dokud všeobecná amnestie 1880 neumožila jeho návrat do Francie. Založil L'Intransigeant v radikálním a socialistickém zájmu. Krátce v letech 1885–1886 zasedal v Poslanecké sněmovně, ale příští rok našel velkou příležitost pro svůj talent roznítit veřejné mínění v boulangistické agitaci. V srpnu 1889 byl odsouzen k zadržení v pevnosti ve stejnou dobu jako generál Boulanger, kterého následoval do exilu. Pokračoval ve své polemice z Londýna a po sebevraždě generála Boulangera zaútočil na M. Constanse, ministra vnitra ve Freycinetově kabinetu, v sérii článků, které vedly k interpelaci v komoře za okolností divokého vzrušení a nepořádku.
Panamské skandály mu poskytly další příležitost a prohlášením v Le Figaro vytvořil jakousi senzaci, že se setkal s M. Clemenceauem u stolu finančníka Cornelia Herze. V roce 1895 se vrátil do Paříže, dva roky předtím, než mu Dreyfusova aféra poskytla další podněty. Stal se prominentem mezi protivníky Dreyfuse a měl hlavní podíl na organizaci tiskové kampaně. Následně byl redaktorem časopisu La Patrie. V důsledku svého novinářského původu je tento aristokratický autor dnes vzpomínán jako "princ tiskové kontroverze" ( "le Prince des polémistes").
