Ibn Síná životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (asi 980–1037 persky: أبو علي الحسين بن عبد الله بن سينا) byl středověký perský učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie.

Ibn Síná se narodil roku 980 v městě Afšana u Buchary v tehdejší Persii (nyní Uzbekistán). Jeho otec (narozen v městě Bactra, persky: بلخ - Balch v tehdejší provincii Chorásán , nyní Afghánistán) byl výběrčím daní a opatřil synovi již v útlém dětství schopného učitele z význačných osobností, které se setkávaly v jeho domě. Mladý Husain studoval v Buchaře a dalších perských městech (která tehdy poskytovala vzdělání i mnohým Evropanům). Studoval zejména logiku a metafyziku a ve studiu různých oborů včetně medicíny pokračoval i jako samouk.

Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny, teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna. Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud nevykonával lékařskou praxi věnoval celý den studiu, které přerušoval jen po čas modlitby. Rovněž v noci četl a psal a kdykoli jej zmáhal spánek posilňoval se vínem. Až do 18 let žil v ústraní, ač již tehdy měl znamenitou pověst lékaře.

Jeho postavení změnilo onemocnění syna bucharského vládce z rodu Samanidů. Ibn Síná prince v krátké době vyléčil a stal se dvorním lékařem a vládcovým osobním přítelem. Tím mu byla zpřístupněna bohatá královská knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy pěstovaných vědních oborů - např. s překlady antických klasických filosofů, např Platóna a Aristotela nebo předních lékařů.

Po smrti svého otce Avicenna opustil královský dvůr a začal vést dobrodružný život, cestoval různými městy a živil se jako lékař a správce. Vždy kolem sebe soustředil řadu studentů, s nimiž vedl filozofické a vědecké diskuse.

Avicena byl autorem děl o fyzice, matematice, metafyzice a astronomii, nejvíce však o medicíně a filozofii. Celkem je autorem více jak 165 děl (dle jiných zdrojů až 450), týkajících se mnoha oblastí poznání, jež byla zdrojem pozdějším učencům až do 17. století.
[editovat] Filosofie

Avicennova filozofie navazuje na Aristotelovu a Platónovu školu, z arabských učenců jej ovlivnil al-Fárábí. Dle jeho tvrzení je hmota věčná a je příčinou rozmanitosti věcí.

Ve svých vědeckých spisech 600 roků před Newtonem zformuloval zákon pohybu a poukázal na nerozlučnou souvislost mezi časem a pohybem. Kdyby byly věci bez pohybu, ztratil by čas smysl, uvažoval správně Avicenna.

Přírodní vědy

Avicenna tvrdě kritizoval alchymisty a jejich snahy o transmutaci, byl první, kdo se vysmál alchymistické transmutaci. Ve spise Sciant artifices (Alchymisté by měli vědět) v díle Kitáb aš-Šífá (Kniha uzdravení, míněno z nevědomosti) láteří nad jejich pochybným uměním: „Nepopírám, že je možné dosáhnout tak dokonalé imitace, že jí lze ošálit i nejchytřejší lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy představit nedovedl.“ Je však třeba zdůraznit, že z našeho hlediska se jednalo jen o opačnou filosofii, nikoliv pokrokovou myšlenku podpořenou jednoznačnými důkazy.

Medicína

Za jeho nejvýznamnější dílo se považuje kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae), která vznikla kolem roku 1030 – sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti.

Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a stalo se vedle spisů Galénových nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila jako základní učebnice muslimských a křesťanských žáků lékařství. Prakticky do roku 1800 se o Kánon, který jen v rozmezí 15.-17. století byl vytištěn šestatřicetkrát, opírala výuka medicíny na všech evropských univerzitách. Jen málokdo dnes asi tuší, že Avicenna předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou. Přesto je nutno kriticky přiznat, že ne vždy byl tento nestor arabské medicíny jednoznačným nositelem pokroku. Ač se to může zdát až neuvěřitelné, ve svém Spisu o pulsu se například zásadně postavil proti hypotéze o možné souvislosti srdečních kontrakcí s tepem.

Kánon je rozdělen na pět knih, z nichž každou tvoří několik oddílů (Fannů) a každý oddíl se rozpadá na několik kapitol.

1. kniha obsahuje přehled teoretického a praktického lékařství.
2. kniha obsahuje soupis léčiv.
3. kniha obsahuje popisy jednotlivých nemocí
4. kniha nemoci a stavy povšechné
5. kniha příprava a užívání léků

Spis vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých předností je, že při popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy úvod anatomicko-fyziologický a že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady.

Část kánonu (knihy 2 a 5) je věnována i botanice a ovlivnila vývoj středověké botaniky evropské.

Do latiny (Canon Medicinae) jej přeložil italský učenec Gerhard z Cremony ve 12. století. (zdroj životopisu: česká wikipedie)