Ivan Pop životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

(26. 5. 1938, Strabičovo, Podkarpatská Rus), historik, bohemista a rusinista, kulturolog a politolog. Studoval na Historické fakultě Užhorodské univerzity. V souvislosti s vykonstruovaným KGB procesem byl roku 1960 vyloučen z univerzity, označen za nespolehlivého a poslán na „převýchovu“ k dělnické třídě. Díky nezměrnému úsilí a nemalému talentu se mu nakonec podařilo dostudovat na Ústavu slavjanoveděnija AV SSSR v Moskvě (1963−66) a zakotvit v Moskvě. Od roku 1967 vědecký pracovník Ústavu slavjanoveděnija a balkanistiky AV SSSR (od 1991 AV Ruska). Je autorem knih o čs. diplomacii 30. −40. let 20. století (Čechoslovacko-vengerskije otnošenija 193−1939, Moskva, 1972; Čechoslovakija – SSSR 1941−1947, Moskva, 1990), dějin českého umění (Iskusstvo Čechii i Moravii IX−načala XVI vv. Moskva, 1978), spoluautorem Kratkých dějin Československa (1988), knih o památkách na Podkarpatské Rusi (V gorach i dolinach Zakarpatja, Moskva, 1971; Užhorod – Mukačevo, angl. a franc., Moskva 1987). Zažil v době perestrojky návrat A. Sacharova do Akademie věd a získání za jeho přispění autonomie této vrcholné vědecké instituce. V euforické atmosféře „demokratizace a glasnosti“ I. Pop byl zvolen šéfredaktorem slavistického časopisu Slavjanoveděnije (1989−92), v jeho vedení tak byl poprvé nestraník, známý svým kritickým vztahem k „socialismu“. Po rozpadu SSSR doufal, že se rozpadne i jaltský systém, jehož obětí se Podkarpatská Rus, anektovaná Stalinem, stala. Doufal v návrat rodného kraje do střední Evropy, zrušení ustanovení čs.-sovětské smlouvy z roku 1945, tohoto „rusínského Mnichova“. Následoval však úplný nezájem o tento problém jak ze strany politické reprezentace Ruské federace, tak Československa, ale i sjednocené Evropy. Přesto se roku 1992 vrátil na univerzitu do Užhorodu, byl jmenován ředitelem Ústavu karpatologie a spolu s dalšími začal usilovat o uznání svébytnosti Rusínů, o autonomii Podkarpatské Rusi na Ukrajině. Ovšem narazil na tvrdý centralismus a unitarismus ukrajinské politiky a ideologii ukrajinského nacionalismu. V roce 1994 byl i s rodinou vyštván a odešel do České republiky. Od roku 1992 se věnoval výhradně rusinistice, přesněji rekonstrukci dějin Rusínů a Podkarpatské Rusi, důkladně zfalšovaných sovětskou historiografií. Tento úkol řešil originálním způsobem, sestavil a vydal za pomoci krajanů z USA jedinečné dílo Enciklopediju Podkarpatskoj Rusi (EPR) (Užhorod, 2001, 2006 (rusky, 1550 hesel). Její kulturologicko-historickou variantu vydal spolu s P. R. Magocsim anglicky Encyclopedia of Rusyn History and Culture (Toronto, 2002) a ukrajinsky Enciklopediju rusyns´koji istorii i kul´tury (Užhorod 2010). Tyto knihy měly široký ohlas ve vědeckých, ale i v politických kruzích, hlavně na Ukrajině. Nezávislý kyjevský týdeník Zerkalo tyžnja (Zrcadlo týdně) nazval EPR „historickou bombou, která vybuchla v Užhorodu“. Jiný názor měli ukrajinští politici a jim přisluhující ukrajinští vědci. Proti autoru a EPR byla rozpoutána štvavá kampaň, svoláno mimořádné zasedání Národní akademie Ukrajiny, jehož účastníci zcela v duchu neslavně známých „lidových shromáždění“ 30. a 50. let „rázně pranýřovaly“ EPR a jejího autora. Pro nakladatelství Libri česky napsal Podkarpatskou Rus (2005) v edici Stručná historie států, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech (2005) a Podkarpatskou Rus. Osobnosti její historie, vědy a kultury (2008). Slovensky napsal pro Združenie inteligencie Rusínov Slovenska Malé dejiny Rusínov (Bratislava, 2010). O dějinách Podkarpatské Rusi v době druhé světové války napsal knihu Podkarpatskaja Rus´− Karpats´ka Ukrajina – Kárpataljai terület – Zakarpats´ka Ukrajina (1938−1945) (Užhorod, 2008), jejíž stěžejní kapitolou je rekonstrukce procesu „předání“ Podkarpatské Rusi prezidentem a vládou Československa Stalinovu Sovětskému svazu. Práce I. Popa proto jsou nejenom rekonstrukcí dějin Podkarpatské Rusi a Rusínů, ale zároveň i přínosem pro nezfalšované dějiny Československa.