Jaromír Zelenka životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Básník a překladatel z němčiny a italštiny Jaromír Zelenka se narodil v roce 1946 ve Stodůlkách u Prahy. Po maturitě (r. 1964) na Střední všeobecně vzdělávací škole byl rok zaměstnán v redakci Svobodného slova. V roce 1965 začal studoval filozofii a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po třech letech studia přerušil a pracoval v Knižním velkoobchodu, na fakultu se vrátil na podzim 1969.
V dokončení studií mu zabránil těžký úraz páteře, který jej upoutal na invalidní vozík. Od roku 1978 pracoval jako domácí dělník. V letech 1994–95 byl tajemníkem redakce revue Souvislosti, v letech 1995–96 korektorem Mladé fronty Dnes, v letech 1996-2001 byl redaktorem nakladatelství Paseka. Žije v Praze.
Básnické dílo Bohuslava Reynka zanechalo v české poezii zřetelný otisk, který přetrvává do našich dnů. Spirituálně založení básníci – Pavel Kolmačka, Roman Szpuk, Miloš Doležal aj. – se k němu hlásí jako k duchovnímu učiteli. K Reynkovým následovníkům patří rovněž Jaromír Zelenka, teskný poeta odumírajícího venkova, naříkající nad tím, jak mu „chybí noc, staletý domov./ Rozlehlá noc, báň světa sklouzlého do úst, / chybí mi výdech a výdech a výdech, pouto.“ Na jeho poezii ulpívá dech a tvar světa vysněně někdejšího, který je sklenut víc všeobecnou pamětí a lidským dědictvím než potřísněn básníkovou krví. Zelenka předpokládá, že sám neztěžkne, „když nadechne oválné: být“. Jeho svět je jakousi bezednou nádobou minulosti, kterou je třeba podruhé naplnit. Do záhlaví třetí básnické knihy Objetiny si příznačně zvolil citát ze Stevensona o člověku, který má být pamětlivý starého světa, k němuž se váže archetypální vzpomínka a obraz a jenž je zbylými rustikálními a rudimentárními atributy světa přítomného vyvoláván na světlo. Zelenkova obraznost a konkrétnost se v zásadě nemění, pouze obkresluje jakýsi pranepatrný pohyb od počátečního impresivního hédonismu, od okouzlení krajinou a přírodou, od předmětnosti k stále urputnější duchovnosti, která ale v zatím poslední Zelenkově knize Kostelík nabývá až monstrózně neobarokního charakteru a fascinace záležitostmi spojenými s mešním obřadem a církevním rituálem. Na konci normalizační periody (v roce 1984) vydal básník samizdatem svoji prvotinu Spoutání, aby se do jejího prostoru znovu vrátil svojí první oficiálně vydanou knihou Přepadání, shrnující verše z konce osmdesátých a začátku devadesátých let. V obou sbírkách jsou básně elegické, vzpomínky a ohlédnutí za mrtvými i živými, málokdy se košatící do rozměru vnějšího dramatu, o to víc utkvělé v dimenzi niterných a každodenních „malých“ tragédií, z nichž se člověk může vykoupit pouze pokorou nebo nějakou ustavičnou obětinou, obětováním sebe sama pro druhé. Proto má Zelenkovo dílo mesiášský nádech, ačkoli v něm není záchrana konkrétního člověka a světa, ale spíš abstraktní a transcendentní oběť, mířící k absolutnu, jež Zelenku vyvazuje z Reynkova vazalství a přibližuje spíš k ovzduší holanovskému nebo až březinovskému. I jazyk Zelenkových metafor je abstraktní, obecný, spějící za horizont paměti. Básník nepojednává o věcech, ale o jejich vlastnostech, o jejich filozofickém přesahu, souznějícím s obecně lidskou existenciální situací. Odnáší sám sebe za horizont, znicotňuje se, „netečně přehlíží padlé sny“, aby je obdařil údělem „nekrytých a obnažených věcí“, padajících do úzkých propastí pomíjivosti. Výraz v názvu Zelenkovy třetí knihy Objetiny můžeme chápat stejně tak jako objížďky, jako něco, co nás cíli spíš vzdaluje než přibližuje, ale také jako bludné cesty, zacházky, kterými záměrně cíl oddalujeme, protože jeho dosažením by rázem mohly být všechny cesty ukončeny. Básníkův konkrétní, příměstský venkov, krajina kolem Říčan u Prahy, s vějířem malých vsí, tichých městeček a návrší, je územím samotářovým, bez lidské stafáže. Objetiny nesugerují pocit vzdušné vzdálenosti v prostoru krajiny nebo až umělého oddalování nepostrádajícího naléhavost, ale co chvíli přirážejí ke kamenitému břehu obětin, kde se nachází „nevinnost zavčas slétlá“ do „nedotčeného bílého sněhu“. Není náhodné, že Zelenkova přes všechny klady poněkud parfémově vonící venkovská kompozice s božími mukami na rozcestích je uzavřena pouhým výčtem uhrančivých názvů oněch zastavení novodobé kalvárie, za nimiž se ovšem nekrčí jistotný reynkovský dům a dvůr, který je pravým domovem. Dosud posledním knižně vydaným dílem Jaromíra Zelenky je rozměrná veršovaná skladba Kostelík, ve které jako by se autor chtěl přece jen dopátrat když ne příbytku pozemského, pak tedy alespoň návratu jakéhosi stále ještě platného božího svatostánku, v němž se členové lidského stáda mohou potkávat při mších a modlitbách. Při vytváření „kostelní metafory“ se Zelenka nebrání aktualizaci a občasné ironii. Není prostoupen devótností a pietou, ale i pochybnostmi moderního člověka, které však nemohou otřást základy duchovně ukotvené architektury sakrální i lyrické. Jen výjimečně se básník s odstupem dotkne lidského egoismu. Věří, že se člověk právě pomocí básně může odosobnit až jakýmsi východně mystickým způsobem, i když se omezí pouze na popis předmětů a vztahů tvořících neviditelnou síť posvátna, vyzařujícího navenek ve vůni kadidla, barvách ornátu a oslnivého hřmění varhan. V Kostelíku se autor ocitá na hranici mezi uměním a kýčem, mezi básní a ideou, ale tento dualismus je zachraňován metafyzickým přesahem a významem znovu vzkříšené niterné víry. V Zelenkových vizích se tak děje pomocí názornosti, novobarokní konkrétnosti a tělesnosti, možná i někdy násilné triviálnosti básnického výrazu a apelu. (zdroj životopisu: czechlit.cz)