Životopis
23.08.1895 Petřvaldík (NJ) - 07.03.1951 Mírov. Po absolvování obchodní akademie v Brně byl v březnu 1915 povolán do rakousko-uherské armády a jako jednoroční dobrovolník nastoupil k náhradnímu praporu pěšího pluku 100 do Opavy. Po ukončení školy pro záložní důstojníky odjel k bojujícímu pluku na frontu, kde v květnu 1916 padl v hodnosti desátníka do ruského zajetí. Po ročním pobytu v zajateckém táboře v Teraspolu (Chersonská gubernie) se v červenci 1917 přihlásil do čs. legií a z počátku působil jako náborový emisar. V lednu 1918 se vydal na cestu do Kyjeva, ale vzhledem k vypuknutí ozbrojeného konfliktu s bolševiky se mu již nepodařilo nastoupit službu u čs. legií a proto v květnu vstoupil do tzv. Kornilovova praporu Ruské dobrovolnické armády gen. Děnikina. Postupně se vypracoval až na praporčíka a velitele kulometné čety. Do nově vzniklého Československa přijel přes Rumunsko koncem července 1919 a po měsíční repatriační dovolené nastoupil jako účetní na Centrální úřad vojenských podniků hospodářských a průmyslových při MNO v Praze. V srpnu 1918 mu byla přiznána hodnost poručíka. Počátkem ledna 1920 byl přidělen ve funkci velitel čety k pěšímu pluku 39 do Bratislavy. Zde však setrval jen krátce a koncem téhož měsíce 1920 odjel k hraničářskému praporu 10 do Trebišova. Zde zastával nejprve funkci velitele náhradní roty, později proviantního důstojníka či velitele hraničářské roty a nakonec velitele poddůstojnické školy. V září 1920 byl povýšen na nadporučíka a o rok později se stal vojákem z povolání. V listopadu 1921 dosáhl hodnosti kapitána. Od dubna 1922 sloužil u pěšího puku 3 v Kroměříži, nejprve jako velitel pěší roty, od července 1923 ve funkci pobočníka velitele I. praporu. V lednu 1926 nastoupil na Válečnou školu do Prahy a během studia byl v červenci 1926 povýšen na štábního kapitána. Po ukončení školy se v říjnu 1928 jako škpt. gšt. stal přednostou 1. (organizačního) oddělení štábu 7. divize v Olomouci. V červenci 1929 byl povýšen na mjr. gšt. V říjnu téhož roku následovalo přeložení na Zemské vojenské velitelství do Brna. Zde působil nejprve u 2. (zpravodajského) oddělení štábu, z toho od října 1931 ve funkci přednosty. V červnu 1930 se stal pplk. gšt. Od září 1933 převzal řízení 3. (operačního) oddělení štábu. Zemské vojenské velitelství v Brně opustil v říjnu 1935, když byl přeložen k pěšímu pluku 8 Slezskému jako velitel I. praporu v Místku, přesunutého od listopadu 1935 do Slezské Ostravy. Po roční praxi u vojsk se vrátil na velitelství 7. divize do Olomouce a stal se náčelníkem štábu. V září 1937 byl přemístěn na MNO, kde nadále působil jako přednosta mobilizační skupiny 1. (organizačního) oddělení Hlavního štábu. V průběhu mnichovské krize, po odchodu vedoucích funkcionářů Hlavního štábu na Hlavní velitelství do Račic, řídil od 25.9. do 4.10.1938 činnost uvedeného oddělení. Po okupaci českých zemí se zapojil do protinacistického odboje v rámci organizace „Obrana národa“. Na sklonku roku 1939 byl ovšem nucen před hrozícím zatčením emigrovat tzv. Balkánskou cestou do zahraničí. Koncem ledna 1940 dorazil do Francie a přihlásil ke službě v čs. armádě. Nejprve sloužil u tzv. vojenské správy Čs. národního výboru v Paříži, ale počátkem února byl zařazen u 1. čs. divize jako zástupce velitele pěšího pluku 3. Na začátku dubna se stal velitelem II. praporu. Po přepadení Francie převzal velení pluku a koncem června řídil jeho evakuaci z jihofrancouzského Cette do Velké Británie. Od září 1940 působil na MNO v Londýně, kde byl pověřen řízením činnosti 2. (organizačního a výcvikového) oddělení III. odboru. V září 1944 odjel do SSSR s předurčením na funkci náčelníka štábu Velitelství osvobozovaného území. Po cestě přes Středomoří, Kavkaz a Ukrajinu dorazil koncem listopadu na místo určení. V důsledku negativního postoje sovětské strany nebylo zmíněnému velitelství umožněno rozvinout svoji činnost a pplk. gšt. Hrabovský se v polovině dubna 1945 stal zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády 1. čs. armádního sboru, se kterou se zúčastnil osvobozovacích bojů o Vrútky, Malou Fatru, Žilinu a postupu na Vsetín. Počátkem května byl přidělen na MNO v Košicích a do osvobozené Prahy přijel až na sklonku měsíce. V polovině srpna odešel do Litoměřic, kde se stal zástupcem velitele 12. divize. V listopadu 1946 následovalo přemístění do Olomouce, kde převzal velení 7. divize. Na brigádního generála byl povýšen v únoru 1947 se zpětnou účinností k 1.5.1942. Od prosince 1947 velel II. sboru v Písku. V červnu 1949 byl postaven mimo službu a 1.1.1950 následovalo přeložení do výslužby. Koncem téhož měsíce byl gen. Hrabovský zatčen a internován společně s dalšími devíti generály v táboře nucených prací v barokní pevnosti Mírov. Na následky krutého zacházení během internace zemřel 7.3.1951 ve vězeňské nemocnici v Olomouci.
Brigádní generál Jaroslav Hrabovský byl nositelem celé řady čs. i zahraničních vyznamenání, mimo jiné Čs. válečného kříže 1914-18, Čs. revoluční medaile, Medaile vítězství, Čs. válečného kříže 1939, Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, Čs. medaile Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenské pamětní medaile či ruského Kříže sv. Jiří (za boje na Donu v r. 1918) a Trnové koruny na stuze sv. Stanislava (za boje na Kubáni v r. 1918).
(zdroj životopisu: http://vojenstvi.cz)
