Jiří Pištora životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Narodil se v rodině úředníka a sociálně demokratického funkcionáře, popraveného s dalšími členy rodiny za heydrichiády. – Po maturitě na reálném gymnáziu v Pardubicích (1951) nebyl Pištora přijat k vysokoškolskému studiu a rok pracoval jako pomocný dělník v elektrodílně Východočeských chemických závodů v Rybitví. Od 1952 pak studoval češtinu a historii na FF UP v Olomouci. Po absolutoriu (1957 diplomovou prací o Františku Halasovi) však nenalezl zařazení v oboru a pracoval jako dělník na stavbě opatovické elektrárny. V letech 1958–1962 byl metodikem v Krajské, později Okresní lidové knihovně v Pardubicích. Od roku 1962 až do tragické smrti (26. 9. 1970 spáchal sebevraždu) působil v administrativě Svazu československých spisovatelů, v rámci tohoto úvazku byl v letech 1963–1964 redaktorem Tváře. Jako lektor spolupracoval s Krajským nakladatelstvím v Havlíčkově Brodě a s nakladatelstvím Československý spisovatel, Naše vojsko a s redakcí Plamene. V první polovině 60. let navštívil v rámci studijního pobytu Finsko.

Debutoval v roce 1956 několika básněmi ve sborníku Poezie mladé Hané, v Červeném květu (Ostrava) a Hostu do domu, od roku 1959 kromě toho pravidelně přispíval verši, drobnými prózami, fejetony a příležitostnými kritikami do Kulturní tvorby, Literárních novin, Literárních listů, Listů, Plamene, Tváře, Sešitů pro mladou literaturu (1967–1969 spolupracovníkem redakce) aj. Verše publikoval i v časopisech pro děti (např. Mateřídouška). Sbírka Pištorových veršů z let 1966–1970 Mezery v paměti poprvé vyšla v roce 1980 péčí Jiřího Gruši v samizdatové edici Petlice a v témže roce v Krameriově expedici. Je zastoupen v samizdatové antologii Básníci a samotáři (1984) a ve sborníku Panu Bohuslavu Reynkovi (1967, ed. Vlastimil Vokolek). Užíval šifry jpš.

Již v Pištorově prvotině Hodiny v řece, nesoucí ještě stopy tvůrčích podnětů poezie Vladimíra Holana, Františka Halase či Oldřicha Mikuláška, lze rozpoznat básníkovu tendenci klást otázky podnícené tragikou lidského údělu v plynutí času. Cestu k jejich zodpovězení Pištora nalézal v možnosti zachytit jemné dramatické odstíny věcí zdánlivě nenápadných a prostých, jejichž vzájemné vztahy mu však jsou středobodem života. Z paradoxního uvědomění jejich nepostižitelnosti, „přibližnosti“, zvýrazněného navíc tvrdostí a necitlivostí obklopujícího světa, vyplynul básníkův zjitřený pocit životní nejistoty a disharmonie ve sbírce Země přibližných. V Pištorově svébytně básnickém vyjádření autor vystupuje ponejvíce jako subjekt oslovující, vyprávějící. Osobitá poetika, která pracuje s imanentní přítomností osloveného, však ještě zvýrazňovala pocity opuštěnosti, jež se v posmrtně vydané sbírce Mezery v paměti rozrostly do širokého tématu prázdnoty, nicotnosti, jíž propadají člověk i svět. V poezii přerývaných výkřiků i vyčkávajícího mlčení, náznaků, nápovědí i ostrých point však Pištora toto bezútěšné téma překlenul zásadním důrazem na závaznou odpovědnost „bez konce“ za osud člověka v jeho konkrétním i metafyzickém bytí. (zdroj životopisu: Slovník české literatury)