Jiří Šlitr životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Jiří Šlitr se narodil v rodině učitele ve Lhotě Zálesní v okrese Semily, odkud se rodina později přestěhovala do Jilemnice a následně (kvůli tomu, že otec narukoval) do Rychnova nad Kněžnou. Šlitr dostudoval gymnázium v Rychnově v době druhé světové války (1943) a pracoval chvíli v továrně svého strýce, aby unikl před totálním nasazením v Říši. Podobně jako Danny Smiřický z próz Josefa Škvoreckého, i mladý Jiří během války hrál v dixielandové skupině, založil Rychnovský dixieland, ze kterého vznikl Czechoslovak Dixieland Jazz Band. S touto skupinou několikrát vystupovali i v pražském divadle E. F. Buriana v představení Cesta jazzu, existovali do roku 1949 a zachovala se dokonce jedna nahrávka At The Jazzband Ball, která vyšla na desce Český jazz 1920-1960 (i s Šlitrovým sólem na piano). Později někteří členové skupiny hráli ve slavnějším Pražském dixielandu.

Obě své hlavní profese měl Jiří po rodičích – od maminky se naučil hrát na klavír, od tatínka, profesora kreslení, malovat. Na přání otce se věnoval i studiím práv a v Praze vystudoval právnickou fakultu UK (tuto profesi ale vykonával pouze v hereckých rolích). Dvouletou vojenskou službu splnil v Milovicích (1949-51), kde se stal výtvarníkem Ústředního domu armády.V té době se seznámil s textařem Pavlem Koptou a napsal spolu s ním několik písniček (Drožkář, Dnes naposled, Černá Jessie). Kopta jej dostal na Barrandov, kde Šlitr hrál na piano a seznámil se tak s Miroslavem Horníčkem (ještě dříve než ten začal vystupovat s Janem Werichem). Začal dělat hudební doprovod pro jeho pořady Humor není pro legraci nebo Člověk mezi lidmi, ale co bylo nejdůležitější, v roce 1957 jej Horníček vzal na koncert Akord Clubu do Reduty, kde vystupoval jistý Jiří Suchý. Šlitr zatím také hudebně spolupracoval se začínajícím režisérem V. Svitáčkem na některých jeho snímcích (zpravidla reklamních). Intenzivně se pořád věnoval kreslení, Galerie hlavního města Prahy od něj tehdy odkoupila pár kreseb s pražskými motivy. V roce 1957 měl pak svou první výstavu v Praze (další byly v letech 1959, 1961, 1964, 1968 a 1969). Šlitr v té době nebyl nikde zaměstnán, ale zároveň byl členem Svazu výtvarníků, takže pro úřady bylo vše v pořádku a on se mohl věnovat hudebním i výtvarným projektům. Dělal lecco, doprovázel Ljubu Hermanovou, hrál improvizace v kině během němých grotesek Chaplina, doprovázel také Jiřinu Steimarovou a Eduarda Dubského. Také byl členem Laterny Magiky (až do roku 1961), se kterou jezdil často i do zahraničí (jeho číslem byla skladba, kde díky filmové projekci obstarával všechny nástroje jenom on). Členkou Laterny byla i herečka a konferenciérka Sylva Daníčková, která se stala Šlitrovou dlouholetou přítelkyní (ačkoliv se nevzali, byli partnery až do jeho smrti). S Laternou se pod vedením Alfréda Radoka zúčastnil i půlročního zájezdu na Světovou výstavu Expo 58 do Bruselu, kde se u klavíru střídal s Rudolfem Roklem. Hudbou Šlitr obstaral části Živé sklo a Finále a mimoto na Expu i vystavoval své kresby. K výstavě vydalo SNKLU obsáhlou biografii, Šlitrovo jméno zde sice nenajdeme, ale je alespoň na fotografiích ze zmíněného představení. S Laternou jezdil posléze i jinde po světě (Moskva, Londýn, Vídeň…).

Pozvolná spolupráce s J. Suchým začala rychle nabírat obrátky. Jejich první písničkou byla skladba Píseň o Hamletovi. Objevili se v televizi během silvestrovského programu, kde odzpívali Takový je život („Potkal potkan potkana“) a Vesnickou romanci. Přičemž jejich výstup vyvolal legendární reakci nějakého rozhořčeného diváka: „Co jste to tam pustili za dva chuligány?“ V roce 1959 už skládali písně pro hry konkurence: Jesse B. Semple se žení (Divadlo S.K. Neumana) a Bapopo (Rokoko), ale především se J. Suchým a F. Havlíkem založili v roce 1959 nové divadlo - Semafor. Hned první hrou, Člověk z půdy, začala tzv. zlatá éra Semaforu, která je vymezena právě obdobím působení Šlitra v divadle. Po tvůrčí stránce se věnoval zprvu pouze psaní písní, jako herec se poprvé na jevišti představil až v roce 1962 v Jonášovi a tingl tanglu, a to více méně trochu z nouze, když se rozpadl první herecký tým Semaforu. Obrovská sláva ale jasně určila, že jeho naivní herectví perfektně funguje, a ze skladatelského týmu S+Š se tak stala i dvojice herecká. V této době také poprvé Šlitrův hlas zazněl i na deskách, zatím v duetech se Chybí mi ta jistota a Tu krásu nelze popsat slovy.
V roce 1963 ovšem získal 20. místo v anketě Zlatý slavík, o rok později byl už šestý. Zazářil v divadelním i filmovém Recitalu 64 a jako herec se objevoval i v dalších filmech, vždy spolu se J. Suchým (Bylo nás deset, Kdyby 1000 klarinetů …). V roce 1965 odmítl hudbou opatřit Suchého hru Sekta, ale složil jazzovou operu na jeho libreto Dobře placená procházka, kterou Miloš Forman natočil vzápětí jako film a po mnoha letech se tento projekt (ironií osudu v kombinaci s odmítnutou Sektou) dostal až na prkna Národního divadla (2007). To asi Šlitra skutečně nenapadlo, nicméně Procházce velmi věřil a snažil se ji udat i v zahraničí, zejména na Broadway ve vysněné Americe, což se mu ale nepodařilo (nicméně s úspěchem se hrála např. v Belgii). V té době podle vzpomínek J. Suchého nebo M. Horníčka Jiří Šlitr začal zlehka podléhat úspěchu, a jak se říká, Praha mu začínala být malá.V roce 1966 se oba Jiří herecky „rozešli“, Suchý uvedl Benefici a Šlitr hrál v Ďáblovi z Vinohrad (odtud pochází jeho asi nejslavnější hit Co jsem měl dnes k obědu). Vzájemné vztahy tehdy skutečně ochladly (Suchý to zdůvodňuje hlavně tím, že sám začal pracovat na filmu Nevěsta a nepřizval Šlitra ke spolupráci), nicméně v tvůrčím procesu to nebylo znát a oba Jiří hráli i skládali společně dále. Šlitr z divadla vyhodil kmenový orchestr F. Havlíka, protože chtěl pod dobovým vlivem Semafor více posunout k bigbeatovému zvuku, což Havlík odmítal. V té době vystavoval své kresby ve Wiesbadenu, v Dortmundu, New Yorku. V roce 1967 se vydal na Světovou výstavu do Montrealu, kde uváděl Kinoautomat pro děti a pořad Stars of Prague. Další výstavy ho čekaly v Hollywoodu a Houstonu. Během následujícího divadelního turné se vztah S+Š znovu zlepšil (dle Suchého se z nich právě v tu dobu teprve stali skutečně blízcí přátelé), což utužily události léta 1968. Šlitr reagoval okamžitě a ještě v době, kdy byl J. Suchý v zahraničí, nasadil obnoveného a politicky aktualizovaného Ďábla z Vinohrad. Ještě dál šla vzápětí dvojice ve hře Jonáš a Dr. Matrace, politická kritika byla i ve filmu Zločin v šantánu. Šlitr (i Suchý) navíc podepsal petici Ludvíka Vaculíka 2000 slov.Koncem 60. let se výrazně podílel na televizních pořadech Plakala panna plakala (2 díly) a Grandsupertingltangl (3 díly), znovu se usmířil s F. Havlíkem a studiovou desku Jonáš a Dr. Matrace opět natočil Havlíkův orchestr. Celkově se jeho vztah k lidem zjemnil a zmizely ony lehce „hvězdné“ manýry, i když podle Havlíkova tvrzení začal tehdy uvažovat, že ze Semaforu odejde, protože se chtěl pokusit prorazit v zahraničí. Ostatně obě jeho hlavní profese, tedy skladatel a výtvarník, jazykové i kulturní bariéry snadno překonávaly. Jak by to všechno bylo, se už ale nikdo nedozví, protože…

26. prosince 1969 přišla rána, která zaskočila nejen jeho přátele, ale celou republiku. Šlitr odjel z domova se slovy, že potřebuje v Praze něco zařídit. Když se dlouho nevracel, začala po něm rodina pátrat, našla jeho auto před ateliérem na Václavském náměstí a bohužel v ateliéru potom i mrtvého Šlitra. Příčinou úmrtí byl unikající svítiplyn z kamen, kterými si v ateliéru přitápěl. To bylo vše, spekulace, že šlo o romantickou sebevraždu (spolu s ním zemřela i mladá žena) nebo dokonce o vraždu, se ukázaly jako zcela nesmyslné.Co ještě nebylo řečeno? Doktor Klavír (jak mu přezdíval Horníček) nebo Rybín (jak se mu říkalo v Semaforu) měl sestru Olgu, uměl výborně lyžovat, rád hrál tenis, tancoval, řídil auto, alkoholu moc neholdoval, ale abstinent nebyl, nekouřil (jen příležitostně fajfku). Také rád cestoval a měl rád dívky (to druhé víc), z muzikantů Sammyho Davies Jr. nebo Ellu Fitzgerald, ale oslovili ho třeba i Beatles, z Čechů pak asi nejvíce Jaroslav Ježek. Z výtvarných umělců P.Picasso, J.Miró nebo P. Klee, také si velmi vážil J. Steinberga, přímý vliv na něj měl Josef Liesler, od kterého se učil spolu se svým kamarádem Karlem Teissigem. Obdivoval také Jiřího Trnku. Nakreslil tisíce obrázků, zejména portrétů a karikatur, motivů z městských ulic a jazzových hudebníků. Ilustroval řadu knížek (např. Škvoreckého Babylónský příběh a Zbabělce nebo Redutání P. Boška), výstavy jeho kreseb a maleb byly uvedeny v Západním Německu, v Hollywoodu, v New Yorku, Houstonu… Nejčastěji kreslil perem nebo tužkou, ale zkoušel i olejomalbu, akvarel, linoryt nebo suchou jehlu. Jeho posledním dílem byl malovaný dopis synovi Suchého Jakubovi, jehož faksimile po Jiřího smrti vyšla jako příloha knižního sborníku nazvaného stručně Šlitr. Poslední písní, kterou pro někoho napsal, byla Líbej mne víc Milušky Voborníkové. Na jeho pohřbu zněly Láska nebeská a Jo, to jsem ještě žil. (zdroj životopisu: web)