Josef Pepíček Čečil životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Začátek mého muzicírování patří do Pardubic. Bylo mě asi 8-9 roků, když mému bratrovi rodičové k vánocům koupili harmoniku - heligonku zn. Fírottí a na ni začal bratra učit náš tatínek, všestranný muzikant. Škoda jen, že u muziky a divadla nezůstal a dal se na politiku. Bratr o pět roků starší než já, šel brzy na to do učení slaboproudého elektromechanika a začal si vydělávat. V té době (přelom 50-60 léta) byl už moderní Jazz a další proudy z této hudby plynoucí. Bratr Milan odložil heligonku do skříně a koupil si kytaru. Harmonika nebyla dlouho bez povšimnutí, ze skříně jsem ji vysvobodil a mezi svými kamarády jako kočku za ocas tahal, kterážto zvuky nelibými podobnými fňukání, naši společnost odměňoval. Moc mě tato hudební činnost neuspokojovala a tak jsem požádal bratra, který už jisté základy ve hře na harmoniku - heligonku získal, aby mě s touto hrou seznámil. Nejdřív mě naučil stupnice a potom vždy hrou jedním prstem písničky: Pásla ovečky v zeleném háječku a Včera neděle byla. Při mé produkci se fňukání ozývalo stále i když trochu kultivované, tak se heligonce začalo říkat fňukna, kteréžto označení jí v mojich rukou zůstalo do dnes. I když noty v naší rodině znal každý kdo se hře na nějaký nástroj věnoval (sestra, jako každá dcerka ze slušné rodiny, chodila na hodiny klavíru), mě se tohoto základního hudebního vzdělání nedostalo. Bylo to částečně tím, že zájmů a zálib jsem měl mnoho a žádný z těchto nebyl natolik výrazný, aby se dalo poznat, že bude určující pro můj další život.

Někdy v roce 1962 se naše rodina přestěhovala zpět do Prahy. Tentokrát na první pražské sídliště - Petřiny a já jsem měl velké štěstí že v přízemí domu, kam jsme se nastěhovali bydlel jakýsi pan Vychytil, který se mě velice brzy ujal a naučil mě hrát na heligonku podle "svého" stylu samouka. Byly to písničky lidové, národní i sprostonárodní. Byl to ovšem jen jakýsi základ mé další hudební činnosti.

Největší školou pro můj vývoj (dá-li se to tak nazvat) byla hospoda, kde jsem písničky odposlouchával, učil se je a zase zapomínal, protože jsem si je nikdy nezapisoval a bývala období kdy jsem byl několik roků bez nástroje a tudíž nehrál. Byly dva zásadní způsoby, jak jsem o své heligonky přicházel. Několik krásných nástrojů mě ukradli při různých příležitostech. Dvakrát mě přepadli na ulici (v noci), jednou s nožem v ruce. Několikrát se mi stalo, že jsem hrál v hospodě kde jsem nikoho neznal. Při návratu z WC byla fňukna nenávratně pryč. Všichni přítomní v hospodě dělali, že nic neviděli a že se nic nestalo. Tento příběh se mi přihodil v několika obměnách. Další způsob jak jsem o ty krásné, vzácné a milované nástroje přicházel byl, že jsem je ničil sám a to když jsem vypil alkoholu více než bylo zdrávo a kvalita mého hudebního snažení se o mnoho zhoršila, dovolil si mě někdo říct abych to zabalil, že hraju hrozně. To moje ješitnost dostala příliš citelnou a bolestivou ránu. Snažil jsem se přeci hrát co nejlépe až na to, že mi chyběla potřebná soudnost. V takový moment jsem si připadal jako ten největší pitomec a nejradši skončil život sám. Na to jsem byl ale příliš velký zbabělec a tak jsem alespoň zabil to co jsem měl nejraději, svoji fňuknu.

Stalo se mi též, že jsem byl pozván do společnosti, kde se nejdřív chovali, jako že beze mě zábava není možná a po nějaké čase, kdy jsem hrál na plné obrátky, jsem si uvědomil, že se všichni dobře baví ale nikdo mě neposlouchá tak se chudinka Fňukna stala opět obětí. O několik nástrojů jsem přišel tak, že jsem je někde zapomněl.

Těch nástrojů jsem měl v životě hodně. Byly to Hlaváčkové Josef a Antonín, Kebrle, Hohner a další, na které, jak se jmenovaly, si už ani nevzpomenu.

Doslov:
Dnes už má Pepa za sebou velkou část konzertů a vystoupení, která se podepsala na jeho jedinečném a osobitém způsobu projevu. Při jeho vystoupení má většina lidí dojem, že se ocitl v době rady Vacátka v putykách nejnižší kategorie, kde se scházela "galérka" a kde zábava všech zůčastněných byla na prvním místě. Proto není podivné, že i pan Hrabal měl v oblibě Pepovi staropražské písničky a jak Pepa sám s oblibou dodává, "ze života". Pokud se někde otevírá výstava o panu Hrabalovi, tak není s podivem, že většinou je zde i Pepa s "fňuknou", aby byl pan Hrabal připomenut se vším co měl rád. (zdroj životopisu: https://www.elektro-servismont...)