Josef Šusta životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1874 - 1945

Životopis

Prof. Ph.Dr. Josef Šusta byl český historik mezinárodního renomé. Kromě vědecké činnosti se věnoval i spisovatelství a byl v meziválečném období politicky činný.
Po školních počátcích v Českých Budějovicích odešel roku 1899 do Prahy studovat na Filosofické fakultě University Karlovy (FF UK), kde se stal žákem Jaroslava Golla - zakladatele české positivistické historické školy, jenž jej v dalším vědeckém směřování velmi ovlivnil. Další jeho kroky směřovaly na prestižní Institut pro rakouský dějezpyt se sídlem ve Vídni. V rámci tamějšího studia prodělal studijní pobyt ve věčném městě zaštítěný Rakouským historickým ústavem v Římě. Náplní jeho studijního pobytu nemohlo být nic jiného, než studium v rozlehlých Vatikánských archivech. Pozdějším výsledkem pobytu pak byla habilitační práce Pius IV. před pontifikátem a na začátku pontifikátu.
Josef Šusta byl generačním druhem dalšího slavného prvorepublikového historika Josefa Pekaře.
Roku 1910 byl jmenován profesorem všeobecných dějin na FF UK. K dalším významným funkcím patřilo prezidentství v České akademii věd a umění v letech, které orámovaly 2.světovou válku.
Šustova činnost měla klíčový význam v zařazení československé historie do kontextu světového vývoje, zejména v oblasti hospodářských a sociálních dějin. Kritizoval Františka Palackého za filosoficko–historickou koncepci českých dějin (naproti němu vyzdvihoval např. přínos německé historické kolonizace Čech v rozvoji území zakládáním měst a přílivem finančního kapitálu).

Přispíval svými příspěvky do časopisů Lumír a Venkov či do Lidových novin. Choval vždy velmi kritický vztah k římskokatolické církvi – vystoupil z ní po návratu ze studijního pobytu v Itálii.
V letech 1920–1921 působil v úřednické vládě Jana Černého jako ministr školství.
Byl členem skupiny tzv. Pátečníků, udržoval přátelské styky s T. G. Masarykem, Edvardem Benešem, Karlem Čapkem a Maxem Dvořákem.
Stěžejní Šustovou odbornou prací je Král cizinec (1939) - dodnes nejlepší práce, jaká je k dispozici o Janu Lucemburském.

Literární dílo
1. Historické
- Die römische Kurie und das Konzil von Trient unter Pius IV. (Vídeň 1904–1914)
- Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300–1308; Počátky lucemburské (Praha 1917 a 1919)
- Dějiny Evropy v letech 1812–1870 (Praha 1923)
- Světová politika v letech 1871-1914 (Praha 1924–1931)
- Dějiny lidstva 4. Středověk vrcholný a stárnoucí (Praha 1942)
- Dějiny lidstva 5. V branách nového věku (Praha 1938) vč. redakce celého cyklu
- České dějiny – Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví (Praha 1938)
- Král Cizinec (Praha 1939)
- Karel IV. Otec a syn 1333-1346 (Praha 1946)
- Karel IV. Za císařskou korunou 1346–1355 (Praha 1948)
- úvahy a kritiky (např. Macharův Řím, Lumír 36, 1908)
- přednáškové cykly (Rennaisance a papežství, Stolice dějin na Pražské universitě 1905–1906)

2. Ostatní dílo
- Cizina (román, Praha 1914)
- Mladá léta učňovská a vandrovní – Léta dětství a jinošství
- Praha-Vídeň-Řím (autobiografie) (zdroj životopisu: s použitím osobnosti.cz zpracoval Markgraf)

Ocenění (1)

1924 - Státní cena za literaturu - kniha Z dob dávných i blízkých